Kapitola šestá

Lacey držela v rukou smeták, zametala podlahu obchodu, jehož byla nyní hrdou nájemnicí, a srdce jí přetékalo radostí.

Ještě nikdy takový pocit nezažila. Jako by měla kontrolu nad celým svým životem, celým svým osudem a svou budoucnost držela ve vlastních rukou. Mozek jí běžel na plné obrátky a už stihl zformulovat počátky pěkně velkých plánů. Velkou zadní místnost chtěla na počest otcova snu, který nikdy neuskutečnil, proměnit v aukční síň. Dokud pracovala pro Saskii, zúčastnila se nespočtu aukcí (pravda, na straně kupujících, nikoli prodávajících), nepochybovala ovšem o tom, že se zvládne naučit vše, co k tomu bude potřebovat. Obchod taky ještě nikdy nevlastnila a teď se na ni podívejte. Kromě toho, všechno, co za něco stálo, vyžadovalo trochu úsilí.

V tom okamžiku koutkem oka zaznamenala, jak kolem prochází nějaká osoba, prudce se zastavuje a přes výlohu na ni zírá. Zvedla oči od zametání v naději, že uvidí Toma, místo toho si však uvědomila, že to před ní jako solný sloup stojí žena. A ne jen tak ledajaká žena, Lacey tuhle dámu moc dobře poznávala. Hubená jako vyžle, černé šaty a stejné tmavé, vlnité vlasy jako Lacey. Bylo to její zlomyslné dvojče—prodavačka od vedle.

Žena se vřítila odemčenými dveřmi do obchodu jako vichřice.

„Co tady děláte?“ obořila se na Lacey.

Lacey opřela smeták o pult a sebevědomě k ženě natáhla ruku. „Jmenuji se Lacey Doyleová. Jsem vaše nová sousedka.“

Žena zůstala na její ruku hledět s odporem, jako by byla prolezlá červy. „Cože?“

„Jsem vaše nová sousedka,“ zopakovala Lacey tím samým sebejistým tónem. „Právě jsem podepsala nájemní smlouvu.“

Žena vypadala, jako by ji právě uhodili do tváře. „Ale…“ zamumlala.

„Vy ten butik vlastníte nebo tam jen pracujete?“ zajímala se Lacey ve snaze přivést ohromenou ženu zpět ke svým smyslům.

Žena jako v hypnotickém transu pokývala hlavou. „Vlastním ho. Jsem Taryn. Taryn Maguireová.“ Pak zničehonic potřásla hlavou, zřejmě se konečně vzpamatovala ze svého překvapení, a přinutila se roztáhnout rty v přátelském úsměvu. „No není to příjemné, mít novou sousedku. Je to skvělý prostor, viďte? A ten nedostatek světla vám jistě také přijde vhod. Alespoň není vidět, jak je to tu zchátralé.“

Lacey odolala nutkání zdvihnout obočí. Léta matčiny pasivní agrese ji naučila nenechat se vyprovokovat.

Taryn se hlasitě zasmála, snad aby zjemnila svůj dvojsmyslný kompliment. „Tak mi povězte, jak se vám povedlo tady získat pronájem? Podle toho, co jsem naposledy slyšela, chtěl Stephen obchod prodávat.“

Lacey pokrčila rameny. „Chtěl. Ale změnil plány.“

Taryn vypadala, jako kdyby spolkla citrón. Oči jí těkaly z jedné strany obchodu na druhou a zvednutý nos, který už nad Lacey dneska jednou ohrnovala, jí nyní sahal málem až do nebe. Její odpor byl čím dál tím zřetelnější.

„A vy tu budete prodávat starožitnosti?“ dodala.

„Přesně tak. Můj otec se tomu řemeslu věnoval, když jsem byla malá, a tak se na jeho počest vydávám v jeho stopách.“

„Starožitnosti,“ zopakovala Taryn. Představa, že bude mít vedle svého nóbl butiku starožitnictví se jí očividně ani v nejmenším nezamlouvala. Probodávala Lacey očima jako jestřáb. „A to můžete udělat? Jen tak si přeskočit rybník a otevřít si podnik?“

„Pokud máte správné vízum,“ vysvětlila Lacey chladně.

„To je… zajímavé,“ poznamenala Taryn a zjevně pečlivě volila každé slovo. „Chci říct, když se v této zemi cizinec uchází o práci, musí příslušná společnost předložit důkazy, že neexistuje žádný rodilý Brit, který by danou pozici zastal. Jenom mě překvapuje, že ta samá pravidla neplatí i pro provozování podniku…“ V hlase jí zaznívalo čím dál tím silnější opovržení. „A Stephen vám to tu jen tak pronajal, úplné cizince? Poté, co mu obchod vyklidili sotva před nějakými, co, dvěma dny?“ Zdvořilost, k níž se zprvu nutila, ji nyní rychle opouštěla.

Lacey se rozhodla nijak nereagovat.

„Vlastně to byla šťastná náhoda. Stephen byl zrovna v obchodě, když jsem tu začala čenichat. Zničilo ho, že předchozí nájemník odešel a nechal mu hromadu účtů, a tak nás asi svedly dohromady hvězdy. Já pomáhám mu, on pomáhá mně. Musí to být osud.“

Lacey viděla, jak Taryn brunátní v obličeji.

„OSUD?“ zaječela a pasivní agrese byla tatam, na jejím místě zůstala jen obyčejná agrese. „OSUD? Před měsíci jsem se se Stephenem domluvila, že jestli se obchod uvolní, prodá mi ho! Mám převzít jeho obchod, abych mohla rozšířit svůj vlastní!“

Lacey pokrčila rameny. „Vždyť já ho nekoupila. Pronajímám si ho. Nepochybuji, že si za tím plánem dál stojí a až přijde čas, prodá vám ho. Jenom ten čas nebude nyní.“

„Nemůžu tomu uvěřit!“ stěžovala si Taryn. „Vplujete si sem jakoby nic a dokopete ho k dalšímu pronájmu? A on ho na vás jen tak přepíše, ani ne za pár dní? To jste mu vyhrožovala? Prováděla jste na něm nějaké voodoo?“

Lacey se nedala. „To se budete muset zeptat ho, proč se rozhodl obchod raději pronajmout mně, než ho prodat vám,“ prohlásila, v duchu si však říkala, Možná proto, že jsem milý člověk?

„Ukradla jste můj obchod,“ uzavřela Taryn svůj výbuch.

Nato nasupeně odkráčela a práskla za sebou dveřmi. Dlouhé tmavé vlasy za ní rozzlobeně povlávaly.

Lacey si uvědomila, že její nový život nebude až tak idylický, jak doufala. A že se z jejího vtípku o tom, jak je Taryn její zlomyslné dvojče, vyklubala pravda. No, s tím se dala udělat jediná věc.

Lacey zamkla dveře obchodu a cílevědomě se vydala ulicí směrem ke kadeřnictví. Rázně vpochodovala dovnitř. Zrzavá kadeřnice seděla znuděně na křesle a listovala si v časopise. Zjevně měla chvilku volna, než jí dojde příští zákazník.

„Jak vám můžu pomoct?“ zeptala se a zvedla k Lacey oči.

„Je čas,“ prohlásila Lacey odhodlaně. „Čas jít na krátko.“

I to byl další sen, který se nikdy neodvážila zrealizovat. David její dlouhé vlasy zbožňoval. V žádném případě se však nehodlala dál podobat svému zlomyslnému dvojčeti. Už ani vteřinu. Přišel čas. Čas se ostříhat. Čas zbavit se posledních zbytků té staré Lacey, kterou bývala dřív. Začínala nový život a v něm se bude řídit vlastními novými pravidly.

„Opravdu chcete jít na krátko?“ ujišťovala se žena. „Vypadáte sice přesvědčeně, ale zeptat se musím. Nechci, abyste toho litovala.“

„Ale ano, opravdu,“ přisvědčila Lacey. „Jakmile to udělám, budu mít tři splněné sny za stejný počet dní.“

Žena se usmála a vzala do ruky nůžky. „Tak dobrá. Pojďme z toho udělat hattrick!“

Kapitola sedmá

„Hotovo,“ oznámil Ivan a drápal se zpod skříňky pod kuchyňským dřezem. „Ta děravá trubka by vám už neměla dělat žádné potíže.“

Vyškrábal se na nohy a rozpačitě přitom tahal za lem svého pomačkaného šedého trička, které se mu vyhrnulo nad sněhobílý pupek. Lacely zdvořile předstírala, že si toho nevšimla.

„Díky, že jste to opravil tak rychle,“ poděkovala Lacey. Byla vděčná, že má tak svědomitého pana domácího, který napraví všechny potíže, jež se v domě vyskytnou—a že se jich vyskytlo hodně—navíc ve velice krátkém čase. Zároveň si však začínala připadat provinile, kolikrát ho do Crag Cottage vytáhla; ona ta cesta na vrchol útesu dala člověku zabrat a Ivan už nebyl nejmladší.

„Dáte si se mnou něco k pití?“ nabídla Lacey. „Čaj? Pivo?“

Předem věděla, že ji čeká záporná odpověď. Ivan byl stydlivý a šlo na něm znát, že si připadá, jako by se vnucoval. I tak se ho vždycky zeptala.

Zasmál se. „Kdepak, děkuji, Lacey. Musím se dneska postarat o obchodní záležitosti. Vždyť víte, jak se to říká, hříšníci neznají odpočinek.“

„To mi povídejte,“ odpověděla. „Dnes ráno jsem do obchodu dorazila v pět ráno a domů jsem se nedostala až do osmi.“

Ivan zkrabatil čelo. „Do obchodu?“

„No jo,“ vyhrkla Lacey překvapeně. „Myslela jsem, že jsem se o tom zmínila, když jste sem posledně přišel, abyste vyčistil ten ucpaný odpad. Otvírám ve městě starožitnictví. Pronajímám si od Stephena a Marthy prázdnou budovu tam, co dřív býval obchod s potřebami pro dům a zahradu.“

Ivan se zatvářil ohromeně. „Já myslel, že jste tady jen na dovolené!“

„Taky že byla. Jenže pak jsem se rozhodla zůstat. Samozřejmě ne v tomhle konkrétním domě. Hned, jak ho budete potřebovat zpátky, najdu si něco jiného.“

„Vůbec ne, já jsem nadšený,“ prohlásil Ivan a skutečně vypadal potěšeně. „Jestli se vám tu líbí, jsem jedině rád, že vás tu mám. Neotravuje vás moc, že to tu kolem vás musím opravovat, že ne?“

„Jsem za to ráda,“ odpověděla Lacey s úsměvem. „Jinak se tu cítím trochu osaměle.“

To pro ni bylo na odchodu z New Yorku nejtěžší. Nešlo o to místo jako takové, ani o byt, ani o důvěrně známé ulice, ale o lidi, které tam nechala.

„Asi bych si měla pořídit psa,“ dodala a zasmála se.

„Hádám tedy, že se svou sousedkou jste se zatím neseznámila?“ nadhodil Ivan. „Moc milá dáma. Výstřední. Má psa, kolii, na nahánění ovcí.“

„S ovcemi jsem se už seznámila,“ sdělila mu Lacey. „Pravidelně mi lezou do zahrady.“

„Aha,“ odvětil Ivan. „Někde musí být díra v plotě. Podívám se na to. Každopádně dáma od vedle si vždycky dá ráda čaj. Nebo pivo.“ Otcovsky na ni zamrkal, čímž jí připomněl vlastního otce.

„Opravdu? Nebude jí vadit, když se jí na prahu zjeví nějaká úplně cizí Američanka?“

„Gině? Ale kdepak. Ta bude ráda! Zaklepejte na ni. Slibuju, že toho nebudete litovat.“

S tím odešel a Lacey se rozhodla uposlechnout jeho rady. Vydala se tedy k domu své sousedky. „Sousedka“ bylo ovšem poněkud volné označení. Od jejího domu ji dělila přinejmenším pětiminutová procházka po vrcholcích útesů.

Dorazila k chatě, která byla v podstatě jednopatrovou verzí té její, a zaklepala na dveře. Vzápětí uslyšela na druhé straně hlasitý povyk. Na podlaze zacvakaly psí drápy a ženský hlas zvíře napomenul, aby se uklidnilo. Pak se dveře na pár centimetrů otevřely. Vykoukla z nich žena s dlouhými, šedými, kudrnatými vlasy a na svých šedesát let nezvykle dětskými rysy. Na sobě měla lososově zbarvený vlněný svetr a dlouhou květovanou sukni, která sahala až na zem. Vedle ní se škvírou mezi dveřmi urputně snažil protlačit čumák černobílé border kolie.

„Boudicco,“ okřikla žena psa. „Uhni s tím svým frňákem.“

„Boudicca?“ zeptala se Lacey. „To je pro psa zajímavé jméno.“

„Pojmenovala jsem ji po pomstychtivé pohanské válečnici a královně, která se vzbouřila proti Římanům a vypálila Londýn. Ale jak vám můžu pomoct, děvěnko?“

Lacey se žena okamžitě zalíbila. „Jmenuji se Lacey. Bydlím vedle, tak mě napadlo, že bych se měla zajít představit, když jsem se tu teď zabydlela trochu trvaleji.“

„Vedle? V Crag Cottage?“

„Přesně tak.“

Žena se rozzářila. Rozrazila dveře dokořán a současně rozpřáhla ruce. „Aj!“ zvolala samou radostí, popadla Lacey a přitiskla si ji k sobě. „Já jsem Georgina Vickersová. Rodina mi říká George, přátelé Gina.“

„A sousedé?“ opáčila Lacey, když ji žena konečně pustila z drtivého objetí.

„Nejlepší bude, když mi budeš říkat Gina.“ Žena ji vzala za ruku a táhla ji k domu. „Tak pojď dál! Pojď dál! Pojď dál! Dám vařit vodu.“

Lacey nezbývalo, než se nechat odtáhnout do chaty. A i když si to v tu chvíli ještě neuvědomovala, větu „Dám vařit vodu“ měla od té doby slýchat víc než často.

„Věřila bys tomu, Boo?“ prohodila žena, zatímco se hnala chodbou s nízkým stropem. „Konečně sousedka!“

Lacey ji následovala do kuchyně. Měla zhruba poloviční rozměry té její a většinu prostoru zabíral velký kuchyňský ostrůvek, který stál přímo uprostřed. Podlahu tvořily tmavě červené dlaždice. Na jedné straně byl dřez a nad ním velké okno, jímž šlo vidět na zahradu plnou květin, za níž se na moři rozbíjely mohutné vlny.

„Zahradničíš?“ zajímala se Lacey.

„Ano. Je to má pýcha a radost. Pěstuju spoustu různých květin a bylinek na léčbu různých nemocí. Jak šamanka.“ Sama se vlastnímu přirovnání zachechtala. „Chceš nějakou zkusit?“ Mávla rukou k řadě jantarově zbarvených skleněných lahviček, které stály natěsnané na provizorní, rozviklané poličce ze dřeva. „Mám tu léky na bolest hlavy, křeče, bolest zubů, revmatismus…“

„Ehm… myslím, že zůstanu u čaje,“ odpověděla Lacey.

„Tak tedy čaj!“ zvolala ta výstřední dáma. S dupotem přešla na opačnou stranu kuchyně a vytáhla z kredence dva hrníčky. „Jaký druh? Anglický snídaňový? Assam? Earl Gray? Lady Gray?“

Lacey neměla tušení, že existuje tolik druhů čaje. Přemýšlela, jaký čaj pila s Tomem na jejich „rande“. Byl výborný. Když na něj teď myslela, znovu se jí to všechno vybavilo.

„Který je tradiční?“ vyptávala se Lacey, protože si nevěděla rady. „Co by se normálně pil ke vdolkům?“

„To bude anglický snídaňový,“ odpověděla Gina a souhlasně přikývla. Našla v kredenci odpovídající dózičku, vylovila odtamtud dva sáčky čaje a vhodila je do nesourodých hrnečků. Pak naplnila konvici a dala ji vařit, načež se opět obrátila k Lacey. V očích jí jiskřila upřímná zvědavost.

„Tak povídej,“ vyzvala ji Gina. „Jak se ti ve Wilfordshiru líbí?“

„Už jsem tu kdysi byla,“ vysvětlovala Lacey. „Přijeli jsme sem na dovolenou, když jsem byla malá. Tehdy jsem si to tu zamilovala, a tak jsem chtěla vědět, jestli to bude mít stejné kouzlo i podruhé.“

„A?“

Lacey pomyslela na Toma. Na obchod. Na Crag Cottage. Na všechny vzpomínky na svého otce, které v ní pobyt rozvířil jako prach, jehož se dvacet let nikdo nedotkl. Koutky úst se jí roztáhly v úsměvu. „Rozhodně.“

„A jak jsi skončila v Crag Cottage?“ zajímala se Gina.

Lacey se jí právě chystala převyprávět, jak v hostinci Coach House náhodou narazila na Ivana, v tu chvíli se však konvice pustila do hlasitého bublání a přehlušila ji. Gina vztyčila prst, aby jí naznačila ať nezapomene, co chtěla říct, a pak se obrátila ke konvici, zatímco se jí border kolie Boudicca nepřetržitě pletla pod nohama.

Gina nalila vařící vodu do hrnků. „Mléko?“ zeptala se a ohlédla se přes rameno skrze zamlžené brýle.

Lacey si vzpomněla, že jí Tom dal malý džbánek s mlékem. „Ano, prosím.“

„Cukr?“

„Jestli se to tak má pít.“

Gina pokrčila rameny. „To záleží na člověku. Já si dávám, ale možná že ty už si sladká dost?“

Lacey se zachichotala. „Jestli si dáváš cukr ty, dám si ho taky.“

„Jasnačka,“ přikývla Gina. „Jedna kostka nebo dvě?“

Lacey ohromeně vykulila oči. „Netušila jsem, kolik toho takový šálek čaje obnáší!“

Gina se rozesmála kdákavým smíchem ježibaby. „Je to forma umění, moje milá! Jedna kostka cukru se považuje za nóbl. Dvě kostky už tak kultivované nejsou. Tři? Tomu tady říkáme dělnický čaj.“ Protáhla obličej a pak se znovu zachechtala.

„Dělnický čaj?“ zopakovala Lacey. „To si budu muset zapamatovat.“

Gina dodělala čaj a položila vymačkané sáčky na hromadu dalších použitých sáčků, které ležely na podšálku vedle konvice. Pak postavila hrníčky na vratký kuchyňský stůl. Posadila se, hodila do Laceyina šálku kostku cukru, rozmíchala ji a nakonec čaj postrčila před Lacey.

Lacey si ho s povděkem vzala a opatrně usrkla. Chutnal skoro jako ten, co jí uvařil Tom, jen byl o něco silnější a měl větší říz. Pořád se mu ale blížil dost na to, aby to v ní vyvolalo rozechvělé vzpomínky.

Boudicca si lehla k Gininým nohám a spokojeně vrtěla ocasem.

„Tak, zrovnas mi říkala, jak jsi skončila ve Wilfordshiru,“ navázala Gina na jejich konverzaci tam, kde ji opustily, když je neslušně vyrušila konvice.

„Rozvod,“ vysvětlila Lacey. Radši tu náplast strhnout najednou.

„Ach, má drahá,“ pronesla Gina a soucitně ji poplácala po ruce. „Tím jsem si taky jednou prošla. Příšerné období. To bylo ale ještě v devadesátých letech, abys rozuměla, takže jsem od té doby měla spoustu času se s tím vypořádat.“

„Nikdy ses znovu nevdala?“ zeptala se Lacey a při představě, že by dalších třicet let strávila svobodná a proměnila se ve druhou Ginu, se jí rozšířily oči.

„Bože, jen to ne! Ulevilo se mi, děvěnko,“ vykládala jí Gina. „Můj manžel byl jako každý druhý muž; nevyzrálý klučina v obleku. Jestli chceš něco vědět, bude ti samotné líp! Takových opletaček a nic z toho.“

Lacey nedokázala zadržet úsměv. „Měli jste děti?“

„Jen jedno, syna,“ řekla Gina a zhluboka si povzdechla. „Rozhodl se jít vojenskou cestou. Bohužel jsme o něj přišli při výkonu služby.“

Lacey zalapala po dechu. „Ach, to je mi moc líto.“

Gina se zarmouceně usmála. „Byl to skvělý kluk.“ Tvář se jí znovu rozjasnila. „Ale to stačí. Jak ti chutná čaj? Na to ve starých dobrých státech asi nejste úplně zvyklí, co?“

„Je výborný,“ pochvalovala si Lacey a opět usrkla. „Uklidňující. Asi ovšem nejsem dost nóbl.“ Přidala si do šálku druhou kostku cukru. „To je lepší.“

Teď chutnal úplně stejně jako ten, co jí připravil Tom. Lacey cítila, jak se v duchu usmívá a přemítá, kdy bude mít příště možnost se s ním vidět.

„Na jak dlouho si pronajímáš Ivanovu chatu?“ chtěla vědět Gina.

„V této chvíli je to na dobu neurčitou,“ vysvětlila Lacey. „Otevírám ve městě obchod. Starožitnictví.“

„Opravdu?“ zvolala Gina. Chovala se velice vstřícně, jako by ji tato cizí žena z Ameriky, co se jen tak zjevila na jejím prahu, skutečně zajímala a chtěla se o ní dozvědět víc.

Lacey přikývla. „Je to můj dávný sen. Můj otec měl starožitnictví, když jsem byla malá. Všechno se to tak nějak sešlo.“

„To je práce vesmíru, to ti povídám,“ poučovala ji Gina. „Říká ti co a jak. Říká ti, že jsi přesně tam, kde máš být.“

Lacey se usmála. Ta myšlenka se jí zamlouvala.

„Odkud budeš brát zboží?“ vyzvídala Gina.

„Hodně jsem se starožitnostmi zabývala v mé předchozí práci u firmy interiérového designu,“ odpověděla Lacey. „Mám seznam obchodů a kontaktů v Británii dlouhý jako moje ruka. Už potřebuju jen auto a budu jezdit po celé zemi, abych si vybudovala skladové zásoby a zaměření. Samozřejmě to pojmu z úhlu interiérového designu, protože ten dobře znám.“