Pan Goljadkin starší za ním a k nevýslovné své radosti skutečně ho dohnal na posledním stupni a chopil ho za límec u pláště. Zdálo se, že pan Goljadkin mladší trochu se zalekl a pohlédl kolem sebe s rozpačitým pohledem.

„Jak vám mám rozumět?" zašeptal konečně slabým hlasem panu Goljadkinu.

„Velectěný pane! Jste-li skutečně poctivý člověk, doufám, že si vzpomenete na naše včerejší přátelské styky," promluvil náš hrdina.

„Ach, ano. Nu, jakž? Dobře jste se vyspal?"

Jazyk pana Goljadkina staršího zkameněl na okamžik vztekem.

„Já jsem se vyspal dobře… Ale dovolte, abych vám řekl, velectěný pane, že vaše hra je nad míra spletená."

„Kdo to tvrdí? To říkají moji nepřátelé," odpověděl trhaně ten, jenž se nazýval panem Goljadkinem a zároveň s témi slovy nenadále se vytrhl ze slabých rukou pravého pana Goljadkina. Vytrhnuv se, seskočil se schodů, ohlédl se kolem, spatřil drožkáře, přiběhl k němu, sedl na drožku, a v okamžiku zmizel panu Goljadkinu staršímu s očí.

Zoufalý a všemi opuštěný titulární rada také se ohlédl kolem, ale druhého drožkáře tu nebylo. Pokusil se běžeti za uprchlíkem, ale kolena mu klesala. Se sklopenou tváří, s otevřenými ústy, zničený, skrčený, bez moci a síly opřel se o kandelábr a zůstal tak několik minut státi na chodníku. Zdálo se, že všechno je ztraceno pro pana Goljadkina…

Hlava IX

Všechno patrně, ba i sama příroda se vyzbrojila proti panu Goljadkinu; ale on dosud byl na nohou a nebyl ještě poražen. Sám pociťoval, že není poražen. Byl hotov podniknouti boj. Počal si s takovým citem a s takou energií tříti ruce, když se vzpamatoval z prvního překvapení, že z pouhého pohledu na pana Goljadkina bylo možno souditi, že neustoupí.

Nebezpečí bylo však před samým nosem, bylo očividné; pan Goljadkin i to chápal. Ale jak se chopit onoho nebezpečí? To byla otázka. Mihnula se v hlavě pana Goljadkina dokonce na okamžik i myšlénka, neměl-li by to všechno prý nechat jen tak, neměl-li by prostě ustoupit? Neboť co z toho? Nic! Zůstanu stranou, jako by se mne netýkalo – přemýšlel pan Goljadkin – propustím všechno mimo sebe; mne se to netýče a dost. Snad i on se své strany ustoupí. Povrtí se, dareba, povrtí a ustoupí. Tak to bude. Svou mírností zvítězím. A kde je vlastně nebezpečí? A jaké nebezpečí? Přál bych si, aby mně někdo ukázal v této záležitosti nějaké nebezpečí. Hloupost! Praobyčejná věc!..

Tu však se chod myšlének pana Goljadkina přetrhl, slova mu zemřela na jazyku; ba i vyspílal si za takové pomyšlení, a usvědčil se okamžitě v nízkosti a zbabělosti za takovou myšlénku; ale záležitost jeho se proto přece nehnula ani s místa. Cítil, že v tuto chvíli bylo naprosto nutno odhodlati se k něčemu, ba pociťoval, že by dal mnoho za to, kdyby mu nyní někdo řekl, k čemu se vlastně má odhodlati. Jak to uhodnouti? Ostatně nebylo ani kdy hádat. Pro všechen případ, aby netratil času, vzal drožkáře a letěl domů.

„Co, jak je ti nyní?" pomyslil si sám o sobě, „jak se ráčíte nyní cítit, Jakube Petroviči? Co budeš dělat? Co nyní podnikneš, ty čtveráku, ty darebo? Dotáhl jsi to až do konce a nyní pláčeš, nyní fňukáš!"

Tak dráždil sám sebe pan Goljadkin, poskakuje na sedadle třaslavé drožky. Panu Goljadkinu působilo jakousi hlubokou rozkoš, ba až smyslnou rozkoš, že se mohl nyní dráždit a jítřiti takovým způsobem své rány.

„Kdyby tak nyní" – uvažoval dále – „přišel nějaký kouzelník anebo kdyby se přihodilo nějak úřadní cestou, že by mu řekli: Dej sem, Goljadkine, prst pravé ruky a budeme kvit; nebude drahého Goljadkina a ty budeš šťasten, jen prst tě to bude stát – dal bych prst, zcela jistě bych jej dal, ani bych oko nezamhouřil… Ech, aby to čerti vzali!" zvolal konečně zoufalý titulární rada. „Nač to všechno? Bylo třeba, aby se to sběhlo? A sice zrovna takhle? Nebylo možno, aby se bylo sběhlo něco jiného? Všechno bylo tak pěkně s počátku, všichni byli spokojeni a šťastni; ale ne, musí se něco semlít! Ale ostatně slovy se nic nepořídí. Musí se jednat!"

Takovým způsobem pan Goljadkin skoro se odhodlav na cosi, přišel domů, chopil se bez prodlení dýmky a jal se kouřiti ze vší síly, vypouštěje klubka dýmu na pravo i na levo, přebíhaje ve značném rozčilení po komnatě z jednoho konce do druhého. Petruška zatím počal prostírat na stůl. Konečně však se pan Goljadkin rozhodl úplně, odhodil znenadání dýmku, hodil na sebe plášť, řekl, že nebude obědvati doma, a vyběhl ven z bytu. Na schodech dohonil ho udýchaný Petruška, drže v ruce klobouk, jejž byl pán zapomněl. Pan Goljadkin vzal klobouk a měl už v úmyslu nějak se ospravedlniti v očích Petrušky, aby si snad nepomyslil něco zvláštního, jako na př., co že je to za příhodu, že klobouk zapomněl a t. d. – ale poněvadž se Petruškovi nezachtělo ani vzhlédnouti na pána, nýbrž hned zase odešel, proto i pan Goljadkin bez dalšího vysvětlování dal si klobouk na hlavu, seběhl se schodů a bruče sám pro sebe, že se všechno snad obrátí k dobrému, a vůbec všechno se nějak upraví (ačkoli, mimochodem řečeno, dobře cítil, jak ho i paty zebou), vyšel na ulici, najal drožkáře a letěl k Andreji Filippoviči.

„Ostatně nebude snad lépe až zejtra?" pomyslil si pan Goljadkin, chápaje se provázku od zvonku u dveří bytu Andreje Filippoviče. „Co mu také povím zvláštního? Zvláštního tu nic není. Záležitost taková nepatrná; a vskutku vždyť je ta záležitost opravdu nepatrná, nicotná, to jest skoro nicotná záležitost… Tak vida, jaká je to vlastně záležitost…"

Ale náhle pan Goljadkin trhnul za zvonek, zvonek zazvonil a uvnitř ozvaly se čísi kroky… Tu pan Goljadkin div sám sebe neproklel, z části za svou náhlost a smělost. Nedávné nepříjemnosti, na něž pan Goljadkin div nezapomněl pro různé záležitosti, a výstup s Andrejem Filippovičem – to vše mu přišlo na mysl. Utéci bylo však pozdě: dvéře se otevřely.

Na štěstí pana Goljadkina oznámili mu však, že Andrej Filippovič domů z úřadu ani nepřijel a že doma neobědvá.

„Vím, kde obědvá; obědvá u Izmajlovského mostu," pomyslil si náš hrdina a hrozně se potěšil. Na otázku sluhy, co má oznámiti pánovi, odpověděl: „Víš, přítelíčku, je dobře; já sem, přítelíčku, zajdu po druhé," a skoro s jakousi bodrostí seběhl se schodů.

Když vyšel na ulici, rozhodl se, že povoz propustí, a zaplatil drožkáři. Když pak drožkář požádal za přídavek, protože prý čekal dlouho a koně k vůli jeho milosti nešetřil, dal mu nádavkem pětáček a dosti rád; sám pak šel pěšky.

„Ovšem, věc je taková," uvažoval pan Goljadkin, „že není možná nechati ji jen tak. Ale když se uváží, když se důkladně uváží, nač se tu vlastně namáhat? Opravdu, vezme-li se věc kolem a kolem, nač se mám vlastně namáhat? Nač se lopotit, pachtit, trápiti se, mučiti se? Předně věc je odbyta a nedá se odvolat… vždyť jí neodvolám! Uvažme jen: přijde člověk – přijde člověk s náležitým doporučením, řekneme způsobilý úřadník, dobrého chování, toliko chudobný a vytrpěl různé nepříjemnosti – všelijaká protivenství – co tedy, vždyť chudoba není neřest; mne se tedy nic netýče, jsem stranou. Nu, opravdu, co za hlouposti? Vyskytl se člověk, samou přírodou tak zřízený, že se podobá jinému člověku jako dvě kapky vody, že je hotová kopie druhého člověka: či nemá jen proto býti přijat do úřadu?! Je-li osud, je-li pouze osud, je-li pouze slepá náhoda tím vinna – má býti proto setřen jako veteš, má mu proto být odepřena možnost sloužiti… Kde potom bude spravedlnost? On je člověk nuzný, odstrčený, zalekaný; tu srdce zabolí, tu káže soustrast, poskytnouti mu pomoci. Ano! Pěkní by to byli představení, kdyby tak soudil?, jako já, darebná hlava! Mám to palici! Mé hlouposti stačilo by časem pro deset lidí. Ne, ne! Dobře udělali a Bůh jim zaplať, že dali útočiště ubohému chuďasovi… Nu, dejme tomu, na příklad, že jsme blíženci, že jsme se takovými narodili, že jsme bratří blíženci, a dost – takové to je! Co je tedy na tom? Nic, pranic! Úřadníci si mohou přivyknout, a vejde-li kdo cizí do naší kanceláře, dojista by v takové okolnosti neshledal pranic neslušného a urážlivého. Ba jest v tom dokonce i cosi povznášejícího: jen si pomyšleme na příklad, že prozřetelnost boží stvořila – hle – dva docela podobné lidi, a zbožné představenstvo, vidouc prozřetelnost boží, poskytlo útulku dvěma blížencům."

„Ovšem," pokračoval pan Goljadkin, oddechnuv si a nachýliv trochu hlavu, „ovšem bylo by lépe, kdyby vůbec nebylo nic takového povznášejícího a také blíženců kdyby nebylo… Čert aby to všecko vzal! Nač jen toho bylo třeba? Jaká potřeba tu mohla být taková zvláštní a bezodkladná?! Pane Bože můj! Vida, jakou kaši tu čerti zavařili! A k tomu ještě jakou má divnou povahu, způsoby takové čtverácké, ošklivé – takový nestyda, podlízavec, obliza, čertů Goljadkin! Možná, že se bude nepěkně chovat a ještě mé příjmení pošpiní, darebák. Teď abych na něho dával pozor a měl o něho starost! Je to kříž! A ostatně co? Co je mně do něho! Dejme tomu, že je darebák, nu, ať si je darebák; za to druhý je poctivá duše. Nechať si bude darebák, já však budu poctivý – a lidé řeknou, že tenhle Goljadkin je darebák, na něho nehleďte a s druhým ho nesměšujte; ale tam ten je poctivý, ctnostný, tichý, nezlobivý, velice spolehlivý v úřadě a hoden povýšení v hodnosti; tak to bude! Nu dobře… ale což když tento… což když si nás tam popletou! Vždyť on je všeho schopen! Ach ty pane Bože můj!.. Och on podstrčí člověka, podstrčí, darebák – jako hadřík člověka podstrčí a neuváží, že člověk není hadřík. Ach ty pane Bože můj! Je to neštěstí!..

Takovým způsobem uvažuje a stýskaje si, běžel pan Goljadkin, nedbaje cesty a sám skoro nevěda, kam. Vzpamatoval se na Něvském prospektě a to jen proto, že se srazil s jakýmsi mimojdoucím tak obratně a důkladně, až se mu v očích zajiskřilo. Pan Goljadkin, nezdvihaje hlavy, zabručel omluvu, a teprv tehda, když mimojdoucí, zamumlav cosi nepříliš pochlebného, odešel už hodně daleko, zdvihl nos a rozhlédl se, kde je a co se stalo. Rozhlédnuv se a spozorovav, že se nachází právě vedle onoho hostince, ve kterém si odpočíval, když se připravoval ke zvanému obědu u Olsufija Ivánoviče, náš hrdina pocítil náhle štípání a bodání v žaludku, vzpomněl si, že neobědval, zvaný oběd že ho dnes nikde nečeká a proto, aby netratil drahého času, vyběhl po schodech do restaurace, aby honem něčeho pojedl a nezameškal se. V restauraci bylo všechno sice pořádně drahé, ale tato maličká okolnost nezdržela tentokrát pana Goljadkina; ostatně nebylo ani času, aby se zdržoval podobnými maličkostmi.

V jasně osvětlené síni u stolku, na kterém ležela různorodá hromada všeho toho, čeho užívají k zákusce slušní lidé, stál dosti hustý zástup hostí. Obchodvedoucí sotva stačil nalévat, vydávat pokrmy, přijímat peníze a dávati nazpět. Pan Goljadkin počkal, až dojde na něho řada, a dočkav se, skromně vztáhl ruku k pirohu s rybí nádivkou. Pak odešel do koutka a obrátiv se zády k přítomným, snědl s chutí piroh; když snědl, vrátil se k bufetu, postavil na stůl talířek, a znaje cenu, vytáhl 10 kopejek stříbra a položil je na stůl, čekaje, až obchodvedoucí na něho vzhlédne, aby mu ukázal, že tady leží peníze za jeden piroh atd.

„Rubl deset kopejek," procedil skrze zuby obchodvedoucí.

Pan Goljadkin se hodně podivil.

„To pravíte mně?.. Já… já jsem si tuším vzal jen jeden piroh."

„Jedenáct jste si bral," rozhodně namítl obchodvedoucí.

„Vy… na kolik mohu soudit… vy se, tuším, mýlíte… Já jsem opravdu měl, tuším, jen jeden pirůžek."

„Já jsem počítal; bral jste jedenáct kousků. A když jste bral, musíte platit; u nás se nic nedává za darmo."

Pan Goljadkin byl ohromen. „Co je to, dějí se kouzla nějaká nade mnou?" pomyslil si. Obchodvedoucí čekal však na rozhodnutí pana Goljadkina; pana Goljadkina obstoupili; pan Goljadkin už sáhl do kapsy pro stříbrný rubl, aby honem zaplatil a tím se zbavil dalších nepříjemností. „Když jedenáct, tak jedenáct," myslil si, červenaje se jako rak; „co zvláštního, že jsem snědl jedenáct pirůžků! Člověk má hlad a sní jedenáct pirůžků; ať mu slouží ke zdraví; není se čemu divit a čemu se posmívat…"

Náhle jakoby bylo pana Goljadkina cosi bodlo. Zdvihl oči a rázem pochopil hádanku, pochopil celé kouzlo, v okamžiku rozřešily se všechny jeho pochybnosti… Ve dveřích do sousedního pokoje, skoro zrovna za zády obchodvedoucího a obličejem k panu Goljadkinu, ve dveřích, které náš hrdina pokládal až doposud za zrcadlo, stál jistý človíček – stál on, stál sám pan Goljadkin – ne starý pan Goljadkin, hrdina naší povídky, nýbrž druhý pan Goljadkin, nový pan Goljadkin.

Tento druhý pan Goljadkin nacházel se patrně v nejkrásnějším rozmaru. Usmíval se na pana Goljadkina staršího, kynul mu hlavou, mrkal očkama, přestupoval trochu nožkama, a pohlížel tak, že šustne-li se co, hned zmizí, hned couvne do sousedního pokoje a odtud snad i zadními dveřmi a odbyto… tak že všeliké pronásledování bude marné. V ruce držel poslední kousek desátého pirohu s rybí nádivkou, jejž před očima pana Goljadkina strčil do úst a ještě si s chutí mlasknul.

„Zradil mne darebák," pomyslil si pan Goljadkin a zapálil se studem jako oheň. „Ani veřejnosti se nestyděl! Zdali pak ho kdo vidí? Zdá se, že ho nikdo nepozoruje."

Pan Goljadkin hodil na stůl stříbrný rubl tak, jakoby si byl od něho popálil všechny prsty, a nepozoruje dosti drzého úsměvu obchodvedoucího, úsměvu plného vítězoslávy a spokojené moci, vybral se ze zástupu a běžel ven, na nikoho se neohlížeje.

„Zaplať Bůh, že mne aspoň úplně nezkompromitoval!" pomyslil si starší pan Goljadkin. „Zaplať Bůh zloději i osudu, že se všechno ještě tak dobře urovnalo. Jen obchodvedoucí mně nahrubil. Ale což, vždyť byl v právu! Měl dostat rubl deset kopejek, byl tedy v právu. Že prý bez peněz nikomu nic nedávají. Kdyby byl aspoň zdvořilejší, ničema!..

Vše to mluvil k sobě pan Goljadkin sbíhaje se schodů na ulici. Avšak na posledním stupni se zarazil jako přimražený a náhle se začervenal tak, že mu až slzy vstoupily do očí od návalu uražené cti. Tak stál asi půl minuty jako sloup, pak náhle dupnul nohou a jedním skokem se octnul na ulici a neohlížeje se, jedva dechu popadaje, nedbaje únavy pustil se domů do Šestilávočné ulice.

Doma, ani nesvléknuv úřadního obleku, ač bylo jeho zvykem, seděti ve svém pokoji po domácku, ba nevzav ani své obvyklé dýmky, sedl bez prodlení na divan, přitáhl si kalamář, vzal péro, vyndal list poštovního papíru a počal rukou chvějící se vnitřním rozčilením psáti následující psaní:

„Ctěný pane můj, Jakube Petroviči!

Nikterak bych se nechopil péra, kdyby mne okolnosti mé a vy sami, ctěný pane můj, k tomu nepřinutili. Věřte, že pouze nutnost mne přiměla, abych se dal s vámi do takového vysvětlování, a proto především prosím, abyste tento krok můj nepokládal za úmyslnou urážku, nýbrž jen za nezbytný následek okolností, které nás nyní poutají k sobě."

„Tuším, tak to bude dobře, slušně, zdvořile, ačkoli zároveň i silně a rozhodně. Urážet se tím nebude mít, tuším, proč. A mimo to vždyť jsem v právu," pomyslil si pan Goljadkin, přečítaje, co dosud napsal.

„… Neočekávané a podivné objevení vaše, ctěný pane můj, za bouřlivé noci po hrubém a nezdvořilém výstupu mých nepřátel, jichž jméno zamlčuju z pouhého opovržení, stalo se zárodkem všech nedorozumění, panujících nyní mezi námi. Vaše tvrdošíjná vůle, státi na svém a násilím se vedrati v kruh mého bytí a ve všechny mé poměry v praktickém životě vykročuje už za meze, vytknuté prostou zdvořilostí a společenským obcováním. Mám za to, ctěný pane, že by bylo zbytečno připomínati zde, jak jste uloupil mé úřadní listiny a mé vlastní, poctivé jméno, abyste tím získal lásku představených, lásku vámi nezaslouženou. Také by bylo zbytečno připomínati zde, jak jste se úmyslně a urážlivým způsobem vyhýbal všelikému vysvětlení, nezbytnému v takovém případě. Konečně, abych už všechno řekl, nezmiňuju se zde o posledním podivném, ba, možno říci, nepochopitelném jednání vašem v kavárně. Jsem dalek toho, abych si stýskal na marnou pro mne útratu jednoho ruble stříbra; avšak nemohu nevyjádřiti plného svého rozhořčení při vzpomínce na zjevný útok váš, ctěný pane, na mou čest a k tomu před očima několika osob, mně sice neznámých, ale přece osob, patřících k slušné společnosti…"

„Nezacházím příliš daleko?" pomyslil si pan Goljadkin. „Nebude to mnoho? Není to příliš urážlivé? Ona narážka na slušnou společnost na příklad?.. Ale co! Nutno mu ukázati pevný charakter. Ostatně možno mu na konec trochu zalichotit, trochu oleje přilít. Však uvidíme:"

„…Avšak neunavoval bych vás, ctěný pane, tímto listem, kdybych nebyl pevně přesvědčen, že šlechetnost srdečných citů a otevřená, přímá povaha vaše ukážou vám samému prostředky, jak by se dalo napraviti, co jste opominul, a uvésti opět vše do starého pořádku.

V plné naději dovoluju si býti přesvědčeným, že si tento list můj nevyložíte způsobem pro vás urážlivým, ale také mi neodepřete písemného vysvětlení této záležitosti a sice po mém sluhovi.

V očekávání mám čest býti, ctěný pane, váš uctivý sluha J. Goljadkin."

„Teď je všechno dobře. Věc je skončena; došlo i na psaní. Ale kdož je vinen? Sám je vinen: sám dohání člověka, aby vyžadoval písemných dokumentů. A já jsem v právu…"

Když byl pan Goljadkin naposledy přečetl svůj list, složil jej, zapečetil a zavolal Petrušku. Petruška se objevil, jak obyčejně, s ospalýma očima a hrozně na cosi rozmrzelý.

„Tuhle, přítelíčku, vezmeš toto psaní… rozumíš?"

Petruška mlčel.

„Vezmeš je a doneseš do kanceláře; tam vyhledáš dežurního úřadníka, gubernského sekretáře Vachramějeva. Vachramějev je dnes dežurním. Rozumíš, co ti povídám?"

„Rozumím."

„Rozumím!. Nemůžeš říci: rozumím, pane! Optáš se na úřadníka Vachramějeva a vyřídíš mu, že pán prý se mu dává poroučet a uctivě ho prosí, aby se podíval do adresní knihy naší kanceláře, kde prý nyní bydlí titulární rada Goljadkin."

Petruška mlčel a, jak se zdálo panu Goljadkinu, trochu se usmál.

„Tedy optáš se ho, Petře, na adressu, a dovíš se, kde nyní bydlí nově přijatý úřadník Goljadkin."

„Slyším."

„Optáš se na adresu, a odevzdáš dle té adresy toto psaní; rozumíš?"

„Rozumím."

„A jestliže tam… kam to psaní odneseš… onen pán, jemuž psaní dodáš… pan Goljadkin totiž… Co se směješ, balvane?"

„Nač bych se smál? Co mně po tom! Já nic. Nemám, proč se smát."

„Nu, jestliže tedy… jestli se ten pán bude ptát, co prý dělá tvůj pán, jak si počíná; bude-li se ptát, co prý tento… nu vůbec, bude-li se něco ptát, ty mlč a odpověz, že pán je prý jako vždycky a prosí od vás odpovědi, vlastnoruční. Rozumíš?"

„Rozumím, pane!"

„Nu tak tedy řekni, že pán je jako vždycky, že prý je zdráv a právě se chystá někam na návštěvu; a od něho že prosím odpovědi písemné. Rozumíš?"

„Rozumím."

„Nu, jdi."

„I tu ještě má člověk práci s tím balvanem. Směje se, směje a dost. Čemu se směje? Nu dočkal jsem se bědy, dočkal jsem se takovým způsobem bědy! Ostatně možná, že se obrátí všechno k dobrému… Ten dareba bude se nyní jistě dvě hodiny loudat, ještě někam zapadne… Ani ho člověk poslat nikam nemůže. Taková nehoda!.. taková nehoda člověka stihne!.."

Hrdina náš, cítě takovým způsobem v plném rozsahu svou nehodu, odhodlal se, že bude dvě hodiny passivně očekávati návrat Petruškův. Asi hodinu chodil po světnici, kouřil, potom odložil dýmku a sedl k jakési knížce, pak si lehl na divan, potom se opět chopil dýmky a na konec začal opět přecházeti po světnici. Chtěl také o čemsi uvažovat, ale uvažovati nemohl rozhodně o ničem. Konečně agonie passivního stavu vzrostla do posledního stupně a pan Goljadkin se odhodlal, že se chopí posledního prostředku.