„Co? Jen, prosím, rychle."

Tu se včerejší host pana Goljadkina zastavil, jakoby z přinucení a nechtě, a nastrčil ucho až k samému nosu pana Goljadkina.

„Musím vám říci, Jakube Petroviči, že se divím vašemu jednání… jednání, jehož bych vlastně ani nemohl očekávati."

„Všechno má svůj způsob. Jděte k sekretáři jeho excellence a potom učiňte oznámení, jak se sluší a patří, panu správci kanceláře. Máte nějakou žádost?"

„Já vskutku nevím, Jakube Petroviči! Vy mne prostě uvádíte do rozpaků, Jakube Petroviči! Buď mne nepoznáváte, anebo žertujete podle přirozené veselosti vaší povahy."

„Ach, to jste vy!" zvolal pan Goljadkin mladší, jako by si byl teprve nyní jak náleží povšimnul pana Goljadkina staršího. „Tak to jste vy? Nu což, dobře jste se vyspal?"

Tu se pan Goljadkin mladší malounko usmál – officiálně, úřadně se usmál a dokonce ne tak, jak by se patřilo (neboť nemůže být pochybnosti, že byl zavázán k díkům panem Goljadkinem starším); pousmáv se tedy officiálně, úřadne, podotknul, že ho velice těší, že se pan Goljadkin starší dobře vyspal, pak se trochu naklonil, přestoupil nohama několikrát na místě, ohlédl se v pravo, v levo, potom sklopil oči k zemi, zamířil bokem do dveří a zašeptav na kvap, že jde za zvláštním poručením, vklouznul do sousedního pokoje a zmizel.

„Tu to máme!" zašeptal náš hrdina, zůstav na okamžik jako zkamenělý. „Tu to máme! Takové tedy okolnosti jsou zde!" Tu pan Goljadkin pocítil, jakoby mu mravenci lezli po těle. „Ostatně," pokračoval v duchu, ubíraje se do své kanceláře, „vždyť jsem už dávno mluvil o této okolnosti, už dávno jsem tušil, že je tu na zvláštní poručení, a sice včera jsem pravil, že ten člověk je tu na něčí zvláštní poručení."

„Dokončil jste, Jakube Petroviči, včerejší listinu?" optal se Anton Antonovič Sětočkin pana Goljadkina, když si usedl vedle něho. „Máte ji zde?"

„Tady," zašeptal pan Goljadkin, hledě na svého nejbližšího představeného trochu rozpačitým pohledem.

„Proto. Ptám se z té příčiny, že se Andrej Filippovič už dvakrát po ní sháněl. Může se státi každou chvíli, že jeho excellence pro ni pošle…"

„Ne, vždyť je hotova …"

„Nu, dobře."

„Já myslím, Antone Antonoviči, že jsem vždycky konal svou povinnost, jak náleží a jsem vždycky dbalý věcí, které mně uloží moji představení, že pracuju o nich horlivě."

„Ano. A co tím vlastně chcete říci?"

„Já nic, Antone Antonoviči. Chtěl jsem, Antone Antonoviči, jen vysvětlit, že já… to jest, chtěl jsem se vyjádřiti, že časem zlý úmysl a závist nikoho neušetří a vyhledávají pouze svou každodenní odpornou potravu…"

„Odpusťte, já vám ne zcela dobře rozumím. Na kterou osobu nyní narážíte?"

„Chtěl jsem totiž říci, Antone Antonoviči, že kráčím přímou cestou a opovrhuju cestami okolními, že nejsem intrikán, a že se tím, bude-li mně dovoleno tak se vyjádři ti, mohu zcela spravedlivě honositi."

„Ano, to je pravda a, na kolik aspoň já mohu soudit, uznávám vaše mínění za úplně správné. Avšak dovolte, Jakube Petroviči, i mně poznámku, že v dobré společnosti se nedopouští dotýkati se osobností; spílá-li se mi za mé nepřítomnosti – a koho pak nepomluví za zády? – jsem hotov snésti to; ale přímo do očí, to už odpusťte; já aspoň, milý pane, nestrpím, aby se mně mluvily drzosti přímo do očí. Já jsem, milý pane, sešedivěl ve státní službě a na svá stará kolena nedovolím, aby se mně mluvily drzosti…"

„Ale ne, Antone Antonoviči; vidíte Antone Antonoviči, vy jste mně tuším neporozuměl dobře. Vždyť já, Antone Antonoviči, mohu si pokládati jen za čest, když…" „Nu, prosím abyste i nás měl za omluveny. Jsme ze staré školy. Abychom se učili podle nové, podle vaší školy, na to je pozdě. Ve službách vlasti stačilo nám, tuším, dosud rozumu. Jak sám snad víte, pane můj, mám odznak za dvacetipětiletou bezúhonnou službu."

„Jsem – přesvědčen, Antone Antonoviči, jsem úplně přesvědčen. Ale o tom jsem nemluvil; měl jsem jen na mysli masku, Antone Antonoviči."

„Masku?"

„Vy už opět… bojím se, že opět si vyložíte docela jinak smysl mých řečí, Antone Antonoviči. Já rozvíjím pouze thema, to jest chci provésti ideji, Antone Antonoviči, že lidé, nosící masku, nejsou nyní řídkostí a že těžko nyní poznati člověka pod maskou."

„Nu, abych vám řekl, není to zrovna nic obtížného. Někdy je to dosti lehké a netřeba chodit dlouho hledat."

„Ne, Antone Antonoviči, víte, chci říci o sobě, že já na přiklad beru na sebe masku jen tehda, když je jí třeba, to jest pouze na maškarní ples a do veselých společností a míním to doslovně, ale že se nemaskuju před lidmi každodenně, což rozumím ve smyslu přenešeném. To je, co jsem chtěl říci, Antone Antonoviči."

„Nu, nechme toho prozatím všeho; nemám na to ani času," pravil Anton Antonovič vstávaje se svého místa a sbíraje jakési listiny, jichž potřeboval pro zprávu jeho excellenci. „A co se vás týče, myslím, že se všecko vysvětlí svým časem. Sám pak uvidíte, na koho si stýskati a koho viniti. A s tím prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil od dalšího soukromého vysvětlování a povídání, jež překáží úřadování."

„Ale ne, Antone Antonoviči, já…" obrátil se pan Goljadkin, trochu zblednuv, za odcházejícím Antonem Antonovičem; „já jsem, Antone Antonoviči, nemyslil tento… Ale co je to?" pokračoval už sám pro sebé náš hrdina, když zůstal samoten. „Jaký vítr tady zavanul a co znamená tento nový háček?"

V tutéž chvíli, kdy zaražený a na polo zničený náš hrdina se chystal rozřešiti sobě tuto novou hádanku, v sousední komnatě se ozval šumot, objevil se jakýsi úřadní ruch, dvéře se otevřely a Andrej Filippovič, jenž před malou chvilkou odešel za služební záležitostí do kabinetu jeho excellence, objevil se udýchaný ve dveřích a zavolal pana Goljadkina.

Pan Goljadkin, jenž věděl, oč běží, a nechtěl nechat čekat Andreje Filippoviče, vyskočil se svého místa, ve spěchu, jak se sluší a patří, upravil a urovnal dokonale žádaný svazek listin a sám se hotovil odebrati se spolu s Andrejem Filippovičem se svými akty do kabinetu jeho excellence. Náhle skoro pod rukou Andreje Filippoviče, jenž stál v tu dobu v samých dveřích, vklouznul do kanceláře pan Goljadkin mladší, udýchaný a celý uřícený od služby, s vážným, čistě úřadním vzezřením a přímo přiběhl k panu Goljadkinu staršímu, jenž se nejméně nadál podobného úkolu.

„Listiny, Jakube Petroviči, listiny… jeho excellence se ráčil ptáti, máte-li je připravené," zaštěbetal polohlasem a ve spěchu přítel pana Goljadkina staršího. „Andrej Filippovič vás čeká."

„Vím i bez vás, že čeká," odpověděl pan Goljadkin starší také po šeptmu a ve spěchu.

„Ne, Jakube Petroviči, to nemyslím; dokonce ne, Jakube Petroviči; cítím s vámi, Jakube Petroviči, a jsem naplněn účastenstvím."

„Jehož, prosím co nejuctivěji, abyste mne zbavil. Dovolte, dovolte…"

„Rozumí se, přeložíte je obálkou na vrch, Jakube Petroviči, a třetí stránku založte… Dovolte, Jakube Petroviči…"

„Ale dovolte přec…"

„Vždyť tadyhle je inkoustová skvrna, Jakube Petroviči; všimnul jste si té skvrny?"

Tu Andrej Filippovič zavolal podruhé pana Goljadkina.

„Hned, Andreji Filippoviči, jen tuhle trochu… Ale ctěný pane, rozumíte-li po rusky?"

„Nejlépe bude nožíčkem seškrabat, Jakube Petroviči; jen se na mne spolehněte. Raději se toho ani nedotýkejte, Jakube Petroviči, a na mne spolehněte… Já tuhle trochu nožíčkem…"

Andrej Filippovič po třetí zavolal pana Goljadkina.

„Ale dovolte, kde je tu jaká skvrna? Vždyť zde tuším není nikde nijaká skvrna?"

„Ohromná, skvrna, vidíte! Tady – dovolte – tuhle jsem ji viděl; vidíte, dovolte… jen mně dovolte, Jakube Petroviči, já trochu nožíčkem… z účastenství k vám Jakube Petroviči, z čistého srdce trochu nožíčkem… tak, vida a hotovo."

Tu pan Goljadkin mladší z nenadání přemohl pana Goljadkina staršího v okamžitém zápase, jenž mezi nimi vznikl a rozhodně proti jeho vůli zmocnil se listiny, žádané přednostou. Avšak místo toho, aby seškrabal skvrnu nožíčkem z čistého srdce, jak věrolomně ubezpečoval pana Goljadkina staršího, rychle ji složil, strčil si pod paží, dvěma skoky se octnul vedle Andreje Filippoviče, který nespozoroval ani jednoho z jeho kousků a letěl s ním do ředitelovy kanceláře. Pan Goljadkin starší zůstal jako přikovaný na místě, drže v ruce nožíček, jakoby se chystal něco škrabat…

Náš hrdina nechápal ještě náležitě své nové situace. Nevzpamatoval se dosud. Pocítil sice ránu, ale myslil, že je to jen tak. V strašné, nevýslovné úzkosti trhnul sebou konečně s místa a letěl přímo do kabinetu ředitelova, prose Boha cestou, aby to všechno vypadlo dobře. V posledním pokoji před ředitelovou kanceláří div nevrazil do Andreje Filippoviče a svého jmenovce. Oba se už vraceli. Pan Goljadkin ustoupil na stranu. Andrej Filippovič byl veselý a usmíval se. Jmenovec pana Goljadkina staršího také se usmíval, vrtěl se a chvátal drobnými krůčky v uctivé vzdálenosti od Andreje Filippoviče a cosi s nadšením ve tváři mu šeptal do ucha, načež Andrej Filippovič co nejvíce blahosklonně kýval hlavou.

V jednom okamžiku náš hrdina pochopil celou situaci. Sluší podotknouti, že jeho práce (jak později zvěděl) vynikla nade všecko očekávání jeho excellence a byla hotova právě v době, kdy jí bylo nevyhnutelně třeba. Jeho excellence byl krajně spokojen. Vypravovalo se, že jeho excellence dokonce i poděkoval panu Goljadkinu mladšímu a sice vřele poděkoval; pravil, že si při příležitosti na něho vzpomene a nikdy ho nezapomene…

Rozumí se, že první věcí pana Goljadkina bylo protestovat, protestovat všemi silami, do poslední možnosti. Celý skoro bez sebe a bledý jako smrt přiletěl k Andreji Filippoviči. Ale Andrej Filippovič, uslyšev, že záležitost pana Goljadkina jest čistě soukromá záležitost, oznámil mu, že ho nebude poslouchat, podotýkaje, že nemá ani minuty svobodného času ani na své vlastní potřeby.

Suchost tonu a příkrost odepření překvapily pana Goljadkina.

„Zkusím to raději s jiné strany… půjdu raději k Antonu Antonoviči…"

Na neštěstí pana Goljadkina Anton Antonovič byl pryč; byl také kdesi čímsi zaměstnán. „Vida, nebylo bez úmyslu, když žádal, abych ho zbavil od vysvětlování a povídání!" pomyslil si náš hrdina. „Vida, kam mířil, starý lišák! V takovém případě nezbývá, než odvážiti se s prosbou přímo k jeho excellenci."

Doposud bledý a cítě úplný zmatek ve své hlavě, tak že byl v nesnázích, čeho se nejdříve uchopit, sedl si na židli. „Bylo by neskonale lépe, kdyby to všechno bylo jen tak nějak," přemítal stále v duchu. „Vždyť opravdu takový ničemný skutek byl přímo k víře nepodobný. Je to jednak nesmysl a jednak vždyť se to ani přihoditi nemůže. Bezpochyby se mu to jen zdálo aneb se stalo něco jiného, než co se skutečně stalo; anebo na konec já sám jsem šel s listinou… a sám sebe jsem tam přijal za někoho jiného… slovem, to je nemožná věc."

Sotva že pan Goljadkin rozhodl, že jest to zhola nemožná věc, vletěl náhle do kanceláře pan Goljadkin mladší s listinami v obou rukou i pod paždím. Promluvil mimochodem několik nutných slov s Andrejem Filippovičem, prohodil ještě tu a tam slůvko, řekl laskavé slovíčko jednomu, a k druhému se obrátil po kamarádsky, načež, nemaje patrně času na zbyt, pan Goljadkin mladší chtěl už vyběhnouti z kanceláře, ale na štěstí pana Goljadkina staršího zastavil se u samých dveří a dal se mimochodem do řeči s dvěma nebo třemi mladými úřadníky, s kterými se tu setkal náhodou. Pan Goljadkin starší přiletěl přímo k němu. Sotva že pan Goljadkin mladší spozoroval manévr pana Goljadkina staršího, začal se ihned starostlivě ohlížeti, kam by mohl co nejrychleji ufouknout. Ale náš hrdina už držel za rukáv svého včerejšího hosta. Ůřadníci, stojící kolem obou titulárních radů, se rozestoupili a se zvědavostí očekávali, co bude dále. Starý titulární rada dobře chápal, že příznivé smýšlení není teď na jeho straně, dobře chápal, že se intrikuje proti němu; tím více bylo tedy nyní třeba zjednati si vážnosti. Okamžik byl rozhodný.

„Nu?" ozval se pan Goljadkin mladší, dosti drze pohlédna na pana Goljadkina staršího.

Pan Goljadkin starší jedva dýchal.

„Nevím, ctěný pane," začal, „jakým způsobem vysvětlíte nyní své podivné chování vůči mně?"

„Nu? Pokračujte." Tu se pan Goljadkin mladší ohlédnul vůkol sebe a mrknul na stojící vedle úřadníky, jakoby jim dával znamení, že nyní teprve začne pravá komedie.

„Drzost a nestoudnost vašeho jednání vzhledem ke mně i v tomto případě ještě více vás usvědčuje, ctěný pane, nežli všechna má slova. Nespoléhejte na svou hru; vaše hra je chatrná."

„Nu, Jakube Petroviči, nyní mně tedy povězte, jak jste se vyspal?" odpověděl pan Goljadkin mladší, přímo hledě do očí panu Goljadkinu staršímu.

„Vy, ctěný pane, se zapomínáte!" zvolal úplně zmatený titulární rada, jenž už necítil pod sebou ani podlahy. „Doufám, že změníte ton…"

„Došinko má!" pravil opět pan Goljadkin mladší, ušklíbnuv se dosti neslušně na pana Goljadkina staršího, a náhle, zcela neočekávaně, jakoby mu chtěl zalichotit, štípnul ho dvěma prsty do pravé, dosti kypré tváře.

Náš hrdina vzplanul jako oheň.

Sotva že přítel pana Goljadkina staršího spozoroval, že protivník jeho, třesa se na všech údech, němý od ztrnutí, červený jako rak a vehnaný až do krajních mezí trpělivosti, může se odhodlati k formálnímu útoku, ihned ho v tom předešel způsobem co nejnestoudnějším. Popleskal ho ještě dvakrát po tváři, polehtal ho dvakrát, pohrál si s nehybným a od zběsilosti ztrnulým panem Goljadkinem takovým způsobem ještě několik sekund na nemalou potěchu dívající se mládeže, načež s drzostí, která, musila pobouřiti duši, šťouchnul pana Goljadkina staršího do okrouhlého bříška a s úsměvem nad míru jedovatým, daleko bijícím prohodil: „Hlouposti, brachu Jakube Petroviči, hlouposti! Chytračit budeme spolu, Jakube Petroviči, chytračit." Potom, dříve než se náš hrdina mohl třebas jen trochu vzpamatovati od posledního útoku, pan Goljadkin mladší, pousmáv se malounko na stojící kolkolem diváky, přijal na sebe náhle opět výraz člověka zaneprázdněného, výraz dělný, čistě officiální, spustil oči k zemi, skrčil se, smrsknul se, a prohodiv ve spěchu „Jdu za zvláštním poručením", mrsknul svou krátkou nožkou a vklouzl do sousedního pokoje.

Náš hrdina nevěřil očím a dosud nebyl s to, aby se vzpamatoval.

Konečně se vzchopil. Poznav v okamžiku, že je ztracen, že je ponížen, že pošpinil sebe a potřísnil svou pověst, že se stal předmětem posměchu a pohrdání za přítomnosti cizích osob, že byl zrádně zostuzen tím, koho ještě včera počítal za prvního a nejspolehlivějšího svého přítele, slovem, že všecky provazy se strhaly – to poznav, pan Goljadkin rozběhl se za svým nepřítelem. V ten okamžik už nechtěl ani přemýšleti o svědcích svého zostuzení. „Jsou všichni smluveni," mluvil sám k sobě, „jeden se drží druhého, a jeden druhého štve na mne."

Avšak proběhnuv asi deset kroků, náš hrdina seznal docela jasně, že všeliké pronásledování by bylo marné a zbytečné, pročež se vrátil.

„Však mi neujdeš," myslil si; „padneš svým časem do pasti, odpyká vlk ovčí slzy."

Se zlostnou chladnokrevností a s energickou rozhodností pan Goljadkin došel k židli a usedl na ni. „Neujdeš," pravil si opětně.

Nyní už nešlo o nějakou trpnou obranu: páchlo čímsi rozhodným, útočným, a kdo viděl pana Goljadkina v tu minutu, jak celý červený a jedva ovládaje své rozčilení, bodl pérem do kalamáře, a s jakým vztekem počal psáti na papíře, ten mohl už předem usoudit, že tato věc neprojde jen tak a nemůže se urovnati nějakým prostým babským způsobem. V hloubi duše své složil si jisté rozhodnutí a v hloubi srdce svého se zapřísáhl, že je provede.

Abychom řekli pravdu, on sice ještě nevěděl docela dobře, jak má jednati, či ještě lépe řečeno, vůbec ještě nic nevěděl; ale to nevadilo. „Samozvanstvím a nestoudností, milý pane, za našich dob se už nedoděláte úspěchu. Samozvanstvo a nestoudnost, milý pane můj, nevedou k dobrému, jen k oprátce přivádějí. Jediný Griška Otrepjev, milý pane, dosáhl úspěchu samozvanstvím, oklamav slepý lid, a i to ne na dlouho."

Nedbaje této poslední okolnosti pan Goljadkin se rozhodl, že počká do té doby, dokud maska nespadne s některých tváří a neprozradí tu a tam něco. K tomu bylo třeba, aby předně co nejrychleji uběhl čas úřadování; do té doby náš hrdina se rozhodl, že nepodnikne nic. Potom však, až uběhne čas úřadování, učiní jisté opatření. A až učiní toto opatření, pak už bude vědět, jak má jednat, jak rozvinouti celý plán své činnosti, aby srazil roh hrdosti a rozmáčknul zmiji, hryzoucí prach v malomocném opovržení. Dovoliti však dráti sebe jako hadr, o nějž si otírají zablácené boty, pan Goljadkin nemohl. K tomu nemohl svoliti, zejména v tomto případě ne. Kdyby nebylo poslední urážky, náš hrdina snad by se ještě odhodlal potlačiti své rozhorlení, snad by se i tentokrát ještě odhodlal mlčet, pokořiti se a neprotestovati příliš horlivě. Trochu by si o tom promluvil, přednesl by své nároky, dokázal by, že je práv, pak by ustoupil o krok a potom ještě by trochu ustoupil, pak by projevil své srozumění a konečně, zejména kdyby protivná strana slavnostně uznala, že on jest práv, snad by se i smířil, snad by obrátil hněv na milost, ano – kdož ví – snad by se zrodilo opět nové přátelství, pevné, vroucí přátelství, ještě širší, než včerejší přátelství, tak že toto přátelství mohlo by konečně úplně zatemniti nepříjemnost, vznikající z dosti nemístné a nápadné podobnosti dvou osob, tak že by oba titulární radové byli úplně spokojeni a prožili by tak do sta let, atd.

Povíme na konec všechno: pan Goljadkin počínal už trochu litovat, že začal hájiti sebe a právo své, začež se mu ihned dostalo nepříjemnosti. „Kdyby on se byl pokořil," přemítal pan Goljadkin, „kdyby řekl, že jen žertoval – odpustil bych mu, a ještě víc bych mu odpustil, jen kdyby se k tomu hlasitě přiznal. Ale jako hadr se nedám rozdírati. Nedal jsem se rozdírati jinším lidem, tím méně dovolím, aby se směl o to pokusiti člověk zkažený. Nejsem hadr; já, pane, nejsem hadr!"

Slovem, náš hrdina se rozhodl. „Vy sám, milý panečku, jste vinen!" Rozhodl se tedy, že bude protestovat a sice protestovat všemi silami do poslední možnosti. Takový už byl člověk! Dát si ubližovati, k tomu nikterak nemohl svolit; tím méně mohl dovolit, aby ho rozdírali jako hadr a k tomu ještě dovoliti to člověku úplně zkaženému.

Nepřeme se ostatně, nepřeme se. Možná, kdyby někdo chtěl, kdyby se na příklad někomu mermo mocí zachtělo obrátiti v hadr pana Goljadkina, že by ho obrátil, a obrátil by ho bez odporu a bez trestu (pan Goljadkin sám to časem pociťoval) i vznikl by hadr a ne Goljadkin, sprostý, špinavý hadr by vznikl; ale tento hadr by nebyl obyčejný hadr, byl by to hadr ctižádostivý, byl by to hadr nadšený a plný citů, a třebas jeho ctižádosti i city byly by pokorné a hluboko ve špinavých skladkách onoho hadru ukryté, přec by to byl hadr plný citů.

Hodiny trvaly nad míru dlouho; konečně odbily čtyři. Brzy na to všichni vstali a spolu s přednostou odebrali se domů. Pan Goljadkin vmísil se do zástupu; zrak jeho nedřímal a on nespouštěl s očí, koho mu bylo třeba. Konečně náš hrdina uviděl, že jeho přítel přiběhl ke kancelářským sluhům, kteří podávali pláště, a podle nízkého zvyku svého vrtěl se kolem nich, čekaje, až mu podají jeho plášť. Okamžik byl rozhodný. Pan Goljadkin s těží se protlačil zástupem, a nechtěje se opozditi, také se počal sháněti po plášti. Avšak sluhové podali plášť dříve příteli a soudruhu pana Goljadkina, protože i zde už se uměl přilísati, uměl podlézti, našeptat a provésti podlost.

Obleknuv plášť, pan Goljadkin mladší pohlédl ironicky na pana Goljadkina staršího, počínaje si takovým způsobem zcela otevřeně a směle naproti němu, potom se vrozenou sobě drzostí ohlédl se kolem, oběhl – bezpochyby aby zůstavil po sobě dobrý dojem – všechny úřadníky, prohodil slovíčko k jednomu, druhému cosi pošeptal do ucha, uctivě zalichotil třetímu, čtvrtému poslal úsměv, pátému podal ruku a vesele sklouznul dolů po schodech.