Konečně, pozbyv sil, pan Goljadkin stanul, opřel se o nábřežní zábradlí jako člověk, kterému se náhle spustila z nosu krev a upřeně začal pohlížeti na kalnou, černou vodu Fontánky. Není známo, mnoholi času strávil tímto zaměstnáním. Jen tolik je známo, že v tu minutu zoufalost pana Goljadkina dostoupila takového stupně, že tak byl duševně rozdrásán, tak byl zmučen, tak seslábl a pozbyl beztoho už nepatrných zbytků své duchapřítomnosti, že zapomněl na všechno, i na Izmajlovský most, i na Šestilávočnou ulici i na svou přítomnost…

A co také? Vždyť jemu bylo všechno jedno, věc je vykonána, skončena, rozhodnutí potvrzeno a podepsáno; co tedy?..

Náhle… náhle se otřásl celým tělem a nevolky uskočil dva kroky stranou. S nevysvětlitelným nepokojem počal se ohlížeti kolem sebe; ale nikdo tu nebyl, nic zvláštního se nepřihodilo, – ale přece… přece se mu zdálo, že nyní, právě v tento okamžik někdo stál zde u něho, zrovna vedle něho a také se opíral o nábřežní zábradlí, a – divná věc! – mluvil něco, cosi mu řekl na rychlo, úsečně, ne zcela srozumitelně, ale něco takového, co mu bylo blízké, co se ho týkalo.

„Či se mně to jen zdálo?" pravil pan Goljadkin, znova se ohlížeje vůkol sebe. „A kde to vlastně stojím?.. Ech, ech!" dodal, pokývav hlavou a při tom s nepokojným, tesklivým pocitem, ano se strachem počal upírati oči v kalnou, mokrou dáli, napínaje ze všech sil svůj zrak a všemi silami se snaže proniknouti krátkozrakým pohledem svým mokré prostředí, jež se rozprostíralo před ním. Ale nebylo tam nic nového, nic zvláštního nepadlo do oka panu Goljadkinu.

Zdálo se, že všechno bylo v pořádku, jak se sluší a patří, to jest sníh se sypal ještě hustěji, hruběji a silněji; ve vzdálenosti dvaceti kroků nebylo vidět praničeho; svítilny skřípaly ještě pronikavěji než dříve, a vítr – zdálo se – ještě plačtivěji, ještě žalostněji táhl svou tesklivou píseň, jako neodbytný žebrák, jenž chce vyprositi měděný groš na kus chleba.

„Ech, ech! Co jen se to děje se mnou?" opětoval si pan Goljadkin, vydav se znova na cestu a stále se při tom ohlížeje. V tu dobu jakýsi nový pocit ozval se v celé bytosti pana Goljadkina, jako by tesklivost a zase jako by strach… Zimničný záchvěv proběhl jeho žilami. Okamžik ten byl nesnesitelně nepříjemný!

„Vždyť to nic není," pravil sám k sobě, aby si dodal mysli; „nic to není; možná, že to pranic neznamená, ani cti to nepošpiní. Snad to tak bylo třeba," pokračoval, sám nechápaje, co mluví. „Snad se to všechno svým časem obrátí k lepšímu, nebude nač si stýskat a pravda vyjde na jevo."

Mluvě takovým způsobem a slovy sobě ulevuje pan Goljadkin sebou otřásl, shodil se sebe sněhové vločky, jež mu pokryly hustou vrstvou klobouk, límec, plášť, nákrčník, boty a všechno; – avšak podivného pocitu, podivné neurčité tesklivosti své nemohl se zbaviti, ji nemohl se sebe setřásti. Kdesi daleko ozvala se dělová rána.

„Nu, počasí!" pomyslil si náš hrdina; „snad nebude povodeň? Střílejí z děla, voda se patrně zdvihla příliš vysoko."

Sotva že však dořekl, či vlastně pomyslil si ta slova, pan Goljadkin spatřil před sebou člověka, jenž mu šel vstříc a jenž patrně také, jako on někde se opozdil. Zdálo by se, že je to věc nepatrná, nahodilá; ale, neznámo proč, pan Goljadkin se zarazil, ba i strach na něho padl. Ne, že by se bál špatného člověka, ale tak, možná… „Kdož ví, kdo je ten opozdilý člověk," mihnulo se hlavou pana Goljadkina; „může být, že právě on snad je tu nejdůležitější, že nejde jen náhodou, že má určitý cíl, že křižuje mou cestu, mne se dotýká."

Ostatně dosti možná, že myšlénky pana Goljadkina nebyly právě takové, nýbrž že jen pocítil okamžitě cosi podobného a velice nepříjemného. Nebylo však času dlouho přemýšleti a pociťovati. Příchozí byl už na dva kroky od pana Goljadkina. Pan Goljadkin ze zvyku si pospíšil vzíti na sebe zvláštní tvářnost, kterou vyjadřoval, že on, pan Goljadkin, jde svou cestou, že mu do nikoho nic není, že cesta je pro všechny dosti široká a že on, Goljadkin, nikomu nepřekáží.

Náhle však se zarazil, jakoby přimražený, jakoby bleskem poražený a potom se rychle obrátil nazpět za mimojdoucím, jedva že tento ho minul; obrátil se s takovým vzezřením, jakoby bylo něco ze zadu do něho strčilo, jako by byl vítr obrátil jeho větrnou korouhvičku. Mimojdoucí rychle mizel v sněhové metelici. Také chvátal, byl taktéž, jako pan Goljadkin, odět a zahalen od hlavy do paty, a taktéž, jako on, cupal drobnými, rychlými krůčky po chodníku Fontánky, trochu při tom poklusávaje.

„Co, co je to?" šeptal pan Goljadkin, nedůvěřivě se usmívaje, při tom však se otřásl celým tělem. Mráz mu přeběhl po zádech.

Zatím mimojdoucí zmizel úplně, už nebylo slyšeti ani jeho kroků a pan Goljadkin pořád ještě stál a hleděl za ním. Nicméně i on se konečně vzpamatoval.

„Nu, co to vlastně je," pomyslil si rozmrzele; „co pak jsem opravdu pozbyl rozumu?" Při tom se obrátil a šel dále svou cestou, čím dál tím víc urychluje kroky a snaže se raději o ničem nepřemýšleti. Zavřel za tím účelem dokonce i oči. Náhle ve skučícím větru a hluku nepohody doletěl k jeho sluchu opětně zvuk něčích, velice už blízkých kroků. Škubnul sebou a otevřel oči.

Před ním ve vzdálenosti asi dvaceti kroků černal se opět jakýsi rychle k němu se blížící člověk, člověk tento chvátal, šel drobnými, rychlými kroky; mezera se bystře zmenšovala. Pan Goljadkin mohl si už dobře prohlédnouti svého nového, opozdivšího se soudruha – prohlédl si ho a vzkřikl překvapením a hrůzou; nohy pod ním klesly. Byl to týž, jemu známý chodec, kterého před deseti minutami viděl kráčeti mimo sebe, a který se zcela neočekávaně nyní opět před ním objevil.

Ale nejen že tento div překvapil pana Goljadkina – a překvapen byl pan Goljadkin tak, že se zastavil, vzkřiknul a chtěl cosi promluvit; nýbrž pustil se dokonce i za neznámým a zavolal na něho, aby jej tím rychleji zastavil. Neznámý skutečně se zastavil – tak asi deset kroků od pana Goljadkina a sice tak, že světlo z blízké svítilny padalo na celou jeho postavu, zastavil se, obrátil se k panu Goljadkinu a s netrpělivě mrzutou tváří čekal, co mu řekne.

„Odpusťte, snad jsem se zmýlil," vykoktal třesoucím se hlasem náš hrdina. Neznámý se mlčky a mrzutě obrátil a rychle šel dále svou cestou, jakoby chvátal, aby nahradil dvě sekundy, ztracené s panem Goljadkinem.

Co pak se týče pana Goljadkina, v tom se rozechvěly všechny žilky, kolena se mu podehnula, oslábla, tak že zastenal a přisedl na kamenný sloupek u chodníku. A bylo skutečně od čeho přijíti v takový úžas. Hlavní věc je ta, že onen neznámý zdál se mu nyní najednou jaksi známým. To by ostatně nebylo nic. Ale on poznal, skoro úplně poznal nyní tohoto člověka. Často ho vídal, tohoto člověka, kdysi ho vídal, ba ještě nedávno, ale kde? Snad ne včera? Avšak ani to nebyla hlavní věc, že pan Goljadkin ho vídal často; vždyť zvláštního v tom člověku nebylo skoro pranic a na první pohled nebudil rozhodně v nikom zvláštní pozornosti tento člověk. Byl to člověk, jako všichni, slušný, rozumí se, jako všichni slušní lidé, a měl snad lecjaké, možná že i dosti význačné přednosti – slovem byl to člověk úplně svůj. Pan Goljadkin nechoval ani nenávisti, ani nepřátelství, ba ani sebe lehčí nepřízně k tomuto člověku; spíše naopak, zdálo by se. Přece však (a v této okolnosti spočívala právě hlavní síla) přece však za všechny poklady světa nepřál by si setkati se s ním, a zejména setkati se tak, jako nyní na příklad.

Řekneme ještě více: pan Goljadkin znal úplně tohoto člověka; věděl dokonce, jak ho i zovou, jaké jest příjmení tohoto člověka, a přece by se za nic, za nijaké poklady světa neodhodlal nazvati ho, nepřiznal by se, že ví, že se jmenuje takto, tak že mu říkají po otci a takové že jest jeho příjmení.

Jak dlouho trvalo překvapení pana Goljadkina a jak dlouho proseděl na chodníkovém sloupku, nemohu říci; náhle však, vzpamatovav se trochu, vstal a dal se do běhu, co měl síly, neohlížeje se; ztrácel dech, dvakráte klopýtnul, div neupadl a při té příležitosti osiřela i druhá bota pana Goljadkina, kterou také opustila kaloše. Konečně pan Goljadkin zvolnil trochu krok, aby nabral dechu, ve spěchu ohlédl vůkol a uviděl, že, ani toho nepozoruje, proběhl celou svou cestu po Fontánce, přešel Anničkův most, minul část Něvského prospektu a nyní stojí na úhlu Litějné ulice.

Pan Goljadkin zahnul do Litějné.

Stav jeho v ten okamžik podobal se stavu člověka, stojícího nad strašným srázem, když půda se pod ním trhá, už se láme, už se pohnula, vzala převahu, padá, táhne jej s sebou do propasti, a nešťastník po celou tu dobu nemá síly ani pevného ducha, aby uskočil nazpět, aby odtrhl své oči od zející propasti. Ta propast ho táhne k sobě a on zkočí konečně do ní sám, aby tím uspíšil okamžik své shouby.

Pan Goljadkin věděl, cítil a byl úplně přesvědčen, že se mu cestou přihodí něco nedobrého, že se strhne nad ním ještě nějaká nepříjemnost, že se, na příklad, setká ještě jednou se svým neznámým; ale – divná věc – on si skoro přál tohoto setkání, pokládal je za nevyhnutelné a prosil jedině, aby se to všechno odbylo co nejrychleji, aby se stav jeho vysvětlil jakýmkoliv způsobem, ale rychle.

Mezi tím však stále běžel a běžel, jakoby jím hýbala jakási postranní síla; neboť v celé bytosti své cítil jakési oslabení a oněmění; přemýšleti nemohl o ničem, ačkoliv jeho pomysly se chytaly všeho, jako trní. Jakýsi zbloudilý psíček, celý mokrý a zkřehlý, přichytil se pana Goljadkina a také běžel vedle něho, jakoby měl na spěch, stáhnuv ohon a uši a chvílemi plaše a se strany na něho pohlížeje.

Jakási vzdálená, dávno už zapomenutá myšlénka – vzpomínka o jakési dávné příhodě – přišla mu nyní do hlavy, bušila jakoby kladívkem v jeho hlavě, nedávala mu pokoje, neodstupovala od něho.

„Eh, ten ošklivý psík!" šeptal pan Goljadkin, sám sebe nechápaje.

Konečně spatřil svého neznámého na rohu Italianské ulice. Jen že neznámý nešel mu nyní vstříc, nýbrž bral se týmž směrem jako on, a také běžel několik kroků před ním. Došli konečně do ulice Šestilávočné. Panu Goljadkinu zkrátil se dech. Neznámý stanul zrovna před tím domem, ve kterém bydlil pan Goljadkin. Ozval se zvuk zvonku a skoro současně zaskřipla závora. Dvířka se otevřela, neznámý se sehnul, mihnul se a zmizel. Skoro v týž okamžik přiběhl i pan Goljadkin a jako střela vletěl pod vrata. Neposlouchaje bručícího podomka a jedva dechu popadaje vběhl na dvůr a hned uviděl svého zajímavého souputníka, jenž byl minutku na rozpacích. Ale tu se již neznámý pustil po těch schodech, které vedly k bytu pana Goljadkina. Pan Goljadkin vrhl se za ním. Schodiště bylo tmavé, vlhké a špinavé. Na všech odpočívadlech bylo nastaveno množství všelikého haraburdí, patřícího nájemníkům, tak že cizí neobeznalý člověk, jenž přišel náhodou na tyto schody za tmavé doby, byl nucen lézti po nich dobré půl hodiny, jsa v nebezpečí, že si tu poláme nohy a proklínaje spolu se schodištěm i své známé, kteří se ubytovali tak nepohodlně.

Ale souputník pana Goljadkina jakoby tu byl obeznalý, jako domácí; běžel po schodech lehce, bez obtíží s úplnou znalostí místností. Pan Goljadkin už mu byl v patách; podelek pláště neznámého člověka udeřil ho dokonce dvakrát nebo třikrát po nose. Srdce mu trnulo v prsou. Tajemný člověk zastavil se zrovna naproti dveřím obydlí pana Goljadkina, klepnul do nich a (což by jindy pana Goljadkina naplnilo údivem) Petruška, zrovna jakoby byl čekal a ani spat nešel, ihned otevřel dvéře a kráčel za vcházejícím člověkem se svíčkou v ruce.

Celý bez sebe vběhl do svého obydlí hrdina naší povídky. Nesňav pláště a klobouku přešel síňku a jako hromem omráčený stanul na prahu svého pokoje. Všechny předtuchy pana Goljadkina splnily se úplně. Vše, čeho se obával a co předvídal, stalo se zjevným skutkem. Dech se mu zarazil, hlava se zakroužila. Neznámý seděl před ním také v plášti a v klobouce na jeho vlastní posteli trochu se usmívaje a přimhouřiv maličko oči, přátelsky mu kynul hlavou.

Pan Goljadkin chtěl vykřiknout, ale nemohl, chtěl protestovat nějakým způsobem, ale nedostávalo se mu sil.

Vlasy mu vstaly na hlavě, a hrůzou zbaven smyslů sklesl na sedadlo.

Však bylo také proč. Pan Goljadkin poznal úplně svého nočního druha. Noční druh jeho nebyl nikdo jiný, než on sám – sám pan Goljadkin, druhý pan Goljadkin, ale dokonale takový, jako on sám: slovem jeho dvojník v plném slova smyslu… —

Hlava VI

Druhého dne zrovna v osm hodin pan Goljadkin procitl na své posteli. Ihned všechny neobyčejné věci včerejšího dne a celá k víře nepodobná, podivná noc s nemožnými skoro příhodami představily se jedním rázem, najednou jeho obrazivosti a paměti. Taková krutá, pekelná zlomyslnost jeho nepřátel a zejména poslední důkaz oné zlomysnosti zmrazily srdce pana Goljadkina.

Ale zároveň vše to bylo tak divné, nepochopitelné, divoké a zdálo se tak nemožným, že opravdu bylo těžko víru dáti všem těm příhodám. Pan Goljadkin byl by ochoten uznati to všechno za nesplnitelný horečný sen, za okamžité poblouzení fantasie, za zatmění mysli, kdyby na své štěstí nebyl věděl z hořké životní zkušenosti, kam může časem člověka dovésti zlomyslnost, kam může časem dojíti krutost nepřítele, mstícího se za čest a ctižádost. Mimo to zemdlelé údy pana Goljadkina, brnící hlava, bolesti v pasu a silná rýma mocně dosvědčovaly a hájily veškeru pravděpodobnost včerejší noční procházky a z části i všeho ostatního, co se přihodilo za oné procházky.

Ostatně pan Goljadkin už dávno věděl, že tam u nich se cosi připravuje, že tam mají kohosi druhého. Co tedy nyní? Dobře si všechno rozmysliv pan Goljadkin se rozhodl, že bude mlčet, pokoří se a v této věci nebude prozatím protestovat.

„Možná, že to bylo jen tak, chtěli mně nahnati strachu; až uvidí, že já nic, že neprotestuju a úplně se pokořuju, s pokorou vše snáším, vzdají se, sami se vzdají, sami první ustoupí."

Takové tedy myšlénky byly ve hlavě pana Goljadkina, když protahuje se na své posteli a rovnaje své ztrmácené údy čekal, až se podle zvyku objeví v jeho pokoji Petruška. Čekal už asi čtvrt hodiny; slyšel, jak se lenoch Petruška za přehrádkou obíral se samovarem, ale nikterak se nemohl odhodlati, aby na něho zavolal. Řekneme ještě více: pan Goljadkin se vlastně trochu bál té chvíle, až se nyní setká s Petruškou tváří v tvář.

„Vždyť Bůh ví," myslil si, „vždyť Bůh ví, jak nyní pohlíží na celou tu věc ten darebák. On tam sice mlčí, v hlavě má své myšlénky."

Konečně dvéře skřípnuly a objevil se Petruška s podnosem v rukou. Pan Goljadkin plaše na něho vzhlédl se strany, čekaje s netrpělivostí, co bude, čekaje, neřekne-li snad něco vzhledem k známé okolnosti. Ale Petruška neřekl nic, naopak byl jaksi nemluvnější, přísnější a zlostnější, než obyčejně, a pohlížel na všechno zespod obrví.

Vůbec bylo patrno, že jest čímsi krajně nespokojen. Nepohlédl ani jednou na svého pána, což mimochodem řečeno trochu bodnulo pana Goljadkina. Postavil na stůl všechno, přinesl s sebou, obrátil se a odešel mlčky za svou přehrádku.

„Ví, ví, všechno ví, ničema!" bručel pan Goljadkin, sedaje k čaji. Nicméně náš hrdina nepoptal se na nic svého sluhy, ačkoli Petruška několikrát potom přicházel do pokoje z různých příčin.

Pan Goljadkin byl v neobyčejně vzrušeném stavu duševním. Bál se také jíti do úřadu. Měl mocnou předtuchu, že vlastně tam bude něco takového, co nemá být. „Což když tam přijdu," myslil si, „a narazím tam na něco. Nebude lépe, abych měl strpení? Nebude lépe, abych nyní sečkal? Ač tam dělají, co chtějí a já bych tu dnes počkal, sebral bych své síly, zotavil bych se, rozmyslil bych si lépe celou tu záležitost, pak bych vyčkal příhodného okamžiku, přišel bych znenadání, jako když se sníh na hlavu snese a sám bych se tvářil, jakoby nic."

Rozmýšleje takto, pan Goljadkin kouřil dýmku za dýmkou; čas letěl; bylo už skoro půl desáté.

„Vždyť je už půl desáté," pomyslil si pan Goljadkin? „do úřadu jest už pozdě. A mimo to nejsem zdráv, rozumí se, nejsem zdráv; kdož může popírati, že nejsem zdráv? Co tedy? Pošlou-li se přesvědčit, ať si přijde vykonavatel; ale co mně vlastně schází? Záda mě bolí, kašel, rýma. Skutečně, vždyť nemohu jíti, nijak nemohu za takové nepohody; mohl bych se rozstonat a potom snad i umřít; panuje taková úmrtnost nyní… Takovými úvahami pan Goljadkin upokojil úplně své svědomí a hned napřed se ospravedlnil sám před sebou pro ten případ, až dostane domluvu, kterou čekal od Andreje Filippoviče pro nedbalost v úřadě. Vůbec za všech podobných okolností náš hrdina velice rád se ospravedlňoval sám před sebou různými nevývratnými důvody a uspokojoval takým způsobem úplně své svědomí.

Uspokojiv tedy úplně své svědomí, chopil se dýmky, nacpal ji a sotva že ji počal řádně rozkuřovati, rychle se vzchopil s pohovky, dýmku odhodil, na spěch se umyl, oholil se, učesal, oblekl na sebe úřadní frak a vše ostatní, vzal s sebou nějaká akta a letěl do úřadu.

Do své kanceláře pan Goljadkin vstoupil plaše, s bojácným očekáváním čehosi nedobrého – s očekáváním sice neuvědomělým, neurčitým, ale zároveň nepříjemným; ostýchavě sedl na své obvyklé místo vedle vrchního kancelisty Antona Antonoviče Sětočkina. Na nic nepohlížeje a nedávaje se vytrhovati vnikl ihned v obsah papírů, ležících před ním. Rozhodl se a dal si slovo, že se bude varovati všeho vyzývavého, všeho toho, čím by si mohl zadati, jako na příklad neskromných dotazů, žertů s jakékoli strany a neslušných narážek, týkajících se všelikých okolností včerejšího večera; ba rozhodl se, že se vzdá pro tentokrát všech obvyklých uctivostí se svými soudruhy, totiž otázek o zdraví a pod.

Avšak jest patrno, že zachovati se takovým způsobem bylo nelehko, ba nemožno. Nepokoj a nevědomost věcí, jež se ho blízko dotýkaly, vždycky ho trápívaly více, než to, čím se ho dotýkaly. To bylo příčinou, že přes to, že si dal slovo nevšímati si ničeho, ať se děje cokoliv a varovati se všeho, ať si je to cokoliv, pan Goljadkin chvílemi potaji ztichounka zdvihal hlavu a kradmo se rozhlížel kolem sebe na pravo, na levo, pozoroval tváře svých soudruhů a hleděl z nich vypátrati, nestalo-li se něco nového a zvláštního, co by se ho týkalo a co se před ním tají s nějakým nešlechetným úmyslem. Předpokládal totiž, že všechny včerejší okolnosti musí býti nezbytně v jakémsi spojení s tím, co ho nyní obkličovalo. Konečně ve své stísněnosti počal si přáti, aby se to všechno rozřešilo, ať si už jakkoliv, ale co možná brzy; ať si třebas nějakým neštěstím – vše jedno! V tom už osud popadl pana Goljadkina: ještě ani nedomyslil své přání a pochybnosti jeho najednou se rozřešily, ovšem velice podivným a zcela neočekávaným způsobem.

Z nenadání skřípnuly dvéře z druhého pokoje tichounce a ostýchavě, jako by tím prozrazovaly, že přicházející osoba jest velice nepatrná, a jakási postava, panu Goljadkinu ostatně velmi dobře známá, ostýchavě přistoupila právě k tomu stolu, u kterého se nalézal náš hrdina. Hrdina náš nezdvihl hlavy – ne; popatřil na onu osobu jen kradmo, jen malinkým pohledem, ale už tím poznal všechno, pochopil všechno do nejmenších podrobností. Zahořel studem a schýlil k aktům svou nešťastnou hlavu za týmž účelem, za kterým pštros, pronásledovaný lovcem, schovává svou hlavu v horkém písku.

Nový příchozí poklonil se Andreji Filippoviči a hned na to ozval se napjatě laskavý hlas, takový hlas, jakým mluví přednostové ve všech úřadech s nově přibylými podřízenými.

„Sedněte si tuhle," pravil Andrej Filippovič, ukazuje nováčkovi na stůl Antona Antonoviče, „tady, naproti panu Goljadkinu, a práci dostanete hned."

Andrej Filippovič zakončil tím, že udělal nově přibylému kvapný posuněk, znamenající zdvořilé napomenutí a potom se bez prodlení zahloubal do obsahu různých listin, kterých před ním ležela celá kůpa.