„Doposud, pánové, jste mne neznali. Vysvětlovati to zde nebylo by právě na místě. Povím vám jen něco tak mimochodem, letmo. Jsou lidé, pánové, kteří nemilují okolků a maskují se pouze pro maškarní ples. Jsou lidé, kteří nepokládají za přímý lidský účel obratnou dovednost v leštění parket botami. Jsou i tací lidé, pánové, kteří neřeknou, že jsou šťastni a žijí plným životem, když na nich na příklad dobře sedí kalhoty. Jsou konečně lidé, kteří neradi poskakují a vrtí se na plano, dělají komplimenty a podlízají, a hlavně, pánové, neradi strkají svůj nos tam, kde se o něj neprosí. Tím jsem, pánové, pověděl skoro všechno; dovoltež nyní, abych se vzdálil.."

Pan Goljadkin se zamlčel. Poněvadž páni registrátoři byli nyní úplně uspokojeni, dali se oba najednou do hlasitého, krajně nezdvořilého smíchu. Pan Goljadkin se zapýřil.

„Smějte se, pánové, smějte se zatím. Požijete a uvidíte," namítl s citem uražené důstojnosti, vzal klobouk a couvl ke dveřím.

„Řeknu vám ještě více, pánové," dodal, obrátiv se naposled k pánům registrátorům. „Řeknu ještě více – mluvíme tu tak říkaje mezi čtyrma očima. Moje pravidla jsou, pánové, taková: Nezdaří-li se mi co, neztrácím mysli; zdaří se, držím se a v žádném případě nikomu nepodkopávám půdu pod nohama. Nejsem intrikán – a tím se pyšním. Za diplomata bych se nehodil. Říká se ještě, pánové, že pták sám letí na střelce. Pravda, jsem hotov souhlasiti; ale kdo je zde střelec a kdo pták? To jest ještě otázka, pánové!"

Pan Goljadkin řečnicky umlk' a s posuňkem co nejvýznamnějším, t. j. zdvihnuv brvy a stisknuv co nejvíce možno rty, poklonil se pánům úřadníkům a pak odešel, zanechav je plné udivení.

„Kam poroučíte?" optal se ho dosti přísně Petruška, kterého patrně už omrzelo vláčeti se ve chladu. „Kam poroučíte?" ptal se pana Goljadkina, setkav se s jeho strašným, vše ničícím pohledem, jímž se náš hrdina už dvakrát zabezpečil tohoto jitra, a k němuž vzal útočiště nyní po třetí, když sestupoval se schodů.

„K Izmajlovskému mostu."

„K Izmajlovskému mostu! Jeď!"

„Oběd u nich nezačne dříve než mezi čtvrtou a pátou, a možná, že až v pět hodin," pomyslil si pan Goljadkin; „nebude ještě záhy? Ostatně, vždyť mohu přijeti i dříve; a k tomu je to oběd rodinný. Mohu přijeti jen tak, sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi. Proč bych nemohl přijeti sans fagon. Náš medvěd také pravil, že bude všechno sans fagon, proto i já mohu…"

Tak uvažoval pan Goljadkin; ale zatím jeho rozčilení stále rostlo a rostlo. Bylo patrno, že se hotoví k čemusi velmi namáhavému, neřku-li více; šeptal si v duchu, rozkládal pravou rukou, neustále vyhlížel oknem kočáru, tak že, kdo by byl nyní pohlédl na pana Goljadkina, nikterak by nebyl řekl, že se chystá dobře poobědvat, a sice po prostu, a k tomu ještě ve svém rodinném kruhu – sans fagon, jak se říká mezi slušnými lidmi.

Konečně u samého Izmajlovského mostu pan Goljadkin ukázal na jeden dům; kočár s rachotem vjel do vrat a zastavil u vchodu do pravého křídla. Pan Goljadkin, spozorovav jakousi ženskou postavu v okně prvého patra, poslal jí rukou hubičku. Ostatně ani sám nevěděl, co dělá, protože v tu minutu nebyl rozhodně ani živ, ani mrtev. Z kočáru vystoupil bledý, zkoprnělý. Vystoupil na schůdky, sundal klobouk, mašinálně poopravil na sobě šat a cítě, jak se mu kolena trochu chvějí, pustil se vzhůru po schodech.

„Olsufij Ivánovič je doma?" optal se sluhy, který mu otevřel.

„Doma, to jest není, on není doma."

„Jak? Co to povídáš, můj milý? Já – já jedu k obědu, přítelíčku. Vždyť mne přece znáš?"

„Kterak bych neznal! Ale máme rozkaz, abychom vás nepřijímali."

„Ty… ty, brachu… ty se jistě mýlíš, brachu. Vždyť to jsem já. Já jsem, brachu, zván; jsem zván na oběd," mluvil pan Goljadkin, shazuje se sebe plášť a dávaje tím na jevo, že jest odhodlán odebrati se do pokoje.

„Ale odpusťte, není možno. Máme rozkaz, abychom vás nepřijímali, rozkázáno, abychom vás odmítli. Rozumíte přec!"

Pan Goljadkin zblednul. V tu chvíli otevřely se dvéře z pokoje a přišel Gerasimyč, starý komorník Olsufija Ivánoviče.

„Tuhle on. Jemeljane Gerasimoviči, chce vejít, a já…"

„A vy jste hlupák, Aleksějiči! Jděte do pokoje a pošlete sem darebáka Semenyče. – Není možno," pravil pak zdvořile, ale rozhodně, obrátiv se k panu Goljadkinu. „Nikterak není možno. Prosili, abyste odpustil; nemohou přijati vaší návštěvy."

„A řekli výslovně, že mne nemohou přijmout?" nerozhodně se optal pan Goljadkin. „Odpusťte, Gerasimyči, proč tedy není nikterak možno?"

„Není nikterak možno. Já jsem vás ohlásil a mně řekli:

Popros, aby odpustil; že nám není možno přijmout…"

„Ale proč? Co je to? Jak…"

„Dovolte, dovolte!.."

„Ale co je to tedy? Vždyť to nemůže být! Ohlaste mne… Nu, co je to? Já přijedu k obědu…"

„Dovolte, dovolte!.."

„Nu, ostatně, to je něco jiného – prosí, abych odpustil.

Ale přece dovolte, Gerasimyči, jak je to, Gerasimyči?"

„Dovolte, dovolte!" namítl Gerasimyč, násilně odstrkuje rukou pana Goljadkina a dávaje tak širokou cestu dvěma, pánům, kteří v týž okamžik vcházeli do předsíně. Přicházející pánové byli: Andrej Filippovič a synovec jeho, Vladimír Semenovič. Oba překvapeně pohlédli na pana Goljadkina. Andrej Filippovič chtěl už něco promluvit, ale pan Goljadkin se už rozhodl. Byl už na odchodu z předsíně Olsufija Ivánoviče, měl sklopené oči, červenal se, usmíval se a ve tváři jevil úplný zmatek. „Zajdu sem později, Gerasimyči a promluvím si; doufám, že se to všechno svým časem vysvětlí," prohodil na prahu a z části už na schodech.

„Jakube Petroviči, Jakube Petroviči…" ozval se hlas Andreje Filippoviče, jenž se pustil za panem Goljadkinem.

Pan Goljadkin nacházel se v tu chvíli už na prvním odpočívadle. Rychle se obrátil k Andreji Filippoviči.

„Co si přejete, Andreji Filippoviči?" pravil hlasem dost rozhodným.

„Co se to s vámi děje, Jakube Petroviči? Jakým způsobem…"

„Nic, Andreji Filippoviči. Jsem tu jako soukromník. To je můj soukromý život, Andreji Filippoviči."

„Jak prý?"

„Povídám, Andreji Filippoviči, že je to můj soukromý život a že zde, nakolik se mně zdá, nelze nacházeti ničeho trestuhodného vzhledem k mému úřadnímu poměru."

„Jak! Vzhledem k úřadnímu… Co se to, pane, děje s vámi?"

„Nic, Andreji Filippoviči, pranic; drzá holčina, a víc pranic…"

„Co… Co?" Adrej Filippovič v údivu pozbyl rozvahy. Pan Goljadkin, jenž doposud, rozmlouvaje z dola se schodů s Andrejem Filippovičem, hleděl tak, jako by byl hotov vskočiti mu přímo do očí, vida, že přednosta oddělení se trochu zarazil, pokročil o krok ku předu, nejsa sobě toho ani vědom. Andrej Filippovič ucouvnul nazpět. Pan Goljadkin vystoupil ještě o jeden stupínek a ještě o jeden. Andrej Filippovič nepokojně se ohlédl. Pan Goljadkin najednou rychle vystoupil po schodech. A ještě rychleji uskočil Andrej Filippovič do pokoje a bouchnul za sebou dveřmi.

Pan Goljadkin zůstal sám. V očích se mu setmělo. Úplně se pomátl a stál nyní v jakémsi zmateném uvažování, jakoby si vzpomínal na nějakou hrozně nesmyslnou okolnost, která se mu přihodila nedávno.

„Ech, ech!" zašeptal, násilně se usmívaje.

Zatím dole, na schodech, ozvaly se hlasy a kroky patrně nových hostí, pozvaných Olsufijem Ivánovičem. Pan Goljadkin se trochu vzpamatoval, honem si vyhrnul výše svůj kožešinový límec, zahalil se jím, co bylo možno, a klopýtaje a rychle přešlapuje pustil se kvapně se schodů. Pociťoval v sobě jakési oslabení a oněmění. Zmatek jeho byl tak silný, že když vyšel na dvůr, nedočkal se ani kočáru, nýbrž šel sám přímo přes blátivý dvůr k svému povozu.

Když pan Goljadkin přišel k povozu a chystal se vsednouti do něho, projevil v myšlénkách přání provaliti se skrz zemi, aneb se schovati někam do myší díry i s kočárem. Zdálo se mu, že všechno, co se nachází v domě Olsufija Ivánoviče, patří nyní na něho ze všech oken. Byl si vědom, že by v okamžiku zemřel zde na místě, kdyby se jen obrátil nazpět.

„Co se směješ, klacku?" osopil se rychle na Petrušku, který se hotovil pomoci pánovi do kočáru.

„Čemu bych se smál? Vždyť já nic… Kam máme nyní jet?"

„Vrať se domů. Jeď!"

„Jeď domů!" křiknul Petruška, umístiv se na zadním stupátku.

„Má to havraní chřtán!" pomyslil si pan Goljadkin. Kočár dojel zatím už dosti daleko za Izmajlovský most. Náhle náš hrdina ze vší síly trhnul provázkem a křiknul na kočího, aby se neprodleně vrátil nazpět. Kočí obrátil koně a za dvě minuty vjel opět do dvora k Olsufiji Ivánoviči.

„Není třeba, hlupáku, není třeba; zpět!" křiknul pan Goljadkin, a kočí, jakoby byl čekal na takový rozkaz, ničeho nenamítaje a nezastaviv u vchodu, obejel kolem do kola celý dvůr a vyjel znova na ulici.

Domů pan Goljadkin nejel, nýbrž, když minuli Semenovský most, poručil zahnouti do jedné příčné uličky a dal zastaviti vedle hospůdky dosti skrovného zevnějšku. Když náš hrdina vystoupil z kočáru, zaplatil kočímu a takovým způsobem se zbavil konečně od svého povozu. Petruškovi přikázal, aby šel domů a čekal jeho návratu; sám pak vešel do hospody, vzal si zvláštní pokojík a poručil si oběd. Cítil se velice ošklivě; v hlavě měl úplný zmatek a chaos. Dlouho přecházel z rozčilení po pokoji; konečně usedl na židli, podepřel si čelo rukama a ze všech sil se počal snažiti, aby uvážil a rozřešil aspoň něco ohledně nynějšího svého postavení.

Hlava IV

Den, slavný den narození Kláry Olsufjevny, jediné dcery státního rady Berendějeva, za onoho času dobrodince páně Goljadkinova – den, vyznamenaný skvělým, velkolepým zvaným obědem, takovým obědem, jakého dávno nevídali v stěnách úřadnických bytů u Izmajlovského mostu a v okolí – obědem, který se podobal více jakémusi kvasu Baltazarovu, než obědu – který zaváněl čímsi babylonským, hledíme-li na skvostnost, rozkoš a slušnost, oběd se šampaňským Cliquo, s ústřicemi a ovocem od Jelisějeva a z Miljutinských skladů, se všelikými vykrmenými býčky, s úřadnickou tabelí hodností – tento slavný den, vyznamenaný takovým slavným obědem, zakončil se nádherným plesem, rodinným, malinkým, příbuzenským plesem, ale přece nádherným vzhledem ke vkusu, vzdělanosti a slušnosti.

Ovšem nepopírám, že takové plesy bývají, ale zřídka. Takové plesy, podobající se více rodinným radovánkám, než plesům, mohou se dávati pouze v takových domech, jako na příklad dům státního rady Berendějeva. Řeknu ještě více: já skoro pochybuju, že by se u všech státních radů mohly dávati takové plesy. O kdybych byl básníkem! – rozumí se, aspoň takovým, jako Homer nebo Puškin; s menším nadáním člověk by přijíti nesměl – schválně bych vám zobrazil jasnými barvami i širokým štětcem, o čtenáři! celý ten vysoce slavnostní den. Započal bych svou báseň obědem a zejména bych si dal záležeti na onom překvapujícím a zároveň slavnostním okamžiku, kdy se zdvihla první zdravice na počest královny svátku. Zobrazil bych vám předně ty hosti, pohroužené ve zbožné mlčení a očekávání, více podobné k demosthenovské výřečnosti než k mlčení. Pak bych vám zobrazil Andreje Filippoviče jako nejstaršího z hostí, majícího skoro i jisté právo na prvenství, okrášleného šedinami a k šedinám příslušnými řády, jak povstal s místa a zdvihl nad hlavu pozdravný pohár s jiskřícím vínem – s vínem, schválně přiváženým z jistého dalekého království, aby se jím zapíjely podobné okamžiky S vínem, více podobným k božskému nektaru, než k vínu. Zobrazil bych vám hosti a šťastné rodiče královny svátku, jak zdvihli také své poháry hned za Andrejem Filippovičem a upjali na něho své oči, plné očekávání. Zobrazil bych vám, jak tento často jmenovaný Andrej Filippovič, uroniv napřed slzu do poháru, vyslovil pozdravení a přání, prohlásil zdravici a připil si na zdraví…

Ale přiznávám se, úplně se přiznávám, že bych nemohl zobraziti vší velkoleposti toho okamžiku, když sama Královna svátku, Klára Olsufjevna, rdíc se jako jarní růže ruměncem blaha a stydlivosti, od překypujících citů klesla v objetí něžné mateře, jak zaslzela něžná máť a jak zavzlykal při té příležitosti sám otec, letitý stařec a státní rada Olsufij Ivánovič, který od dlouholeté úřadní služby ztratil vládu v nohách a za takovou horlivost byl osudem odměněn kápitálkem, domkem, statečky a krasavicí dcerou – zavzlykal jako chlapec a prohlásil se slzami v očích, že jeho excellence je ctný pán. Nebyl bych s to, ano, skutečně bych nebyl s to zobraziti vám ono všeobecné uchvácení srdcí, jež následovalo bezprostředně za tímto okamžikem – ono uchvácení, které se jasně vyjadřovalo i v chování jednoho mladistvého registrátora (jenž se v tu chvíli více podobal k státnímu radovi, než k registrátoru), který také zaslzel, naslouchaje Andreji Filippoviči.

Andrej Filippovič ze své strany v tento slavnostní okamžik dokonce nevypadal jako kollegiální rada a přednosta oddělení v jednom departamentě – nikoliv, on se zdál něčím jiným… nevím zrovna čím, ale nikterak ne kollegiálním radou. Byl výše!

Posléze… o, proč nevládnu tajemstvím slohu vysokého, mocného, slohu slavnostního, abych mohl zobraziti všechny ony krásné a poučné momenty lidského života, které jakoby byly schválně zařízeny na doklad, jak časem vítězívá cnost nad nedobrými úmysly, svobodnictvím, neřestí a závistí! Neřeknu nic, jen mlčky – a to bude nade vši výmluvnost – ukážu vám na tohoto šťastného jinocha, vstupujícího do svého dvacátého šestého jara – na Vladimíra Semenoviče, synovce Andreje Filippoviče, který vstal potom se svého místa, aby pronesl svůj přípitek a na kterého se upjaly slzící oči rodičův královny svátku, hrdé oči Andreje Filippoviče, stydlivé oči samé královny svátku, nadšené oči hostí, ba i zdvořile závistivé oči některých mladých soudruhů tohoto skvělého jinocha. Nic neřeknu, ačkoliv nemohu pominout mlčením, že všechno v tomto jinochovi jenž byl více podoben starci, než jinochovi, rozumí se ve výhodném pro něho smysle – všechno, začínaje od kvetoucích lící do samé ležící na něm assesorské hodnosti, všechno to v tento slavnostní okamžik div nehlásalo v něm. Na jak vysoký stupeň může povznésti člověka mravnost!

Nebudu dále popisovat, jak na konec Anton Antonovič Sětočkin, kancelista v jednom departamentě, soudruh z úřadu Andreje Filippoviče a druhdy i Olsufija Ivánoviče a spolu dávný přítel domu i kmotr Kláry Olsufjevny – stařeček, jako mléko bílý, přednášeje svůj přípitek, zakokrhal a potom odříkával veselé veršíčky; jak takovým zdvořilým opominutím zdvořilosti, možno-li se tak vyjádřit, rozesmál až do slz celou společnost a jak mu sama Klára Olsufjevna za takové obveselení a za takovou laskavost dala hubičku, ovšem na rozkaz rodičů. Jen tolik řeknu, že konečně hosté, kteří po takovém obědě přirozeně musili se cítiti vespolek příbuznými a bratřími, vstali od stolu; že potom stařečkové a lidé usedlí po nedlouhé chvíli, věnované přátelskému hovoru a ledajakým, rozumí se, velice zdvořilým a laskavým upřímnostem, slušně odešli do druhého pokoje a netratíce zlatého času, rozdělili se na partie a s pocitem vlastní důstojnosti sedli ke stolům, potaženým zeleným suknem; že dámy, jež se usadily v saloně, staly se náhle všechny neobyčejně laskavými a počaly rozmlouvati o různých látkách; že konečně sám vysoce vážený hospodář domu, který ztratil vládu v nohách, když sloužil věrou a pravdou, a byl za to odměněn vším, o čem výše se stala zmínka, počal o berlích přecházeti mezi svými hostmi, dávaje se podporovati Vladimírem Semenovičem a Klárou Olsufjevnou a stal se náhle také neobyčejně laskavým, tak že se odhodlal improvizovati malinký, skromný ples, nedbaje výdejů: že za tím účelem jeden čiperný jinoch (ten samý, který byl při obědě více podoben k státnímu radovi, než k jinochovi) byl vyslán pro hudebníky; že potom přišli hudebníci počtem celých jedenáct hlav, a že se konečně zrovna o půl deváté rozlehly zvoucí akkordy francouzské čtverylky i jiných různých tanců…

Ani už nepřipomínám, že péro mé jest slabé, mdlé a tupé, aby slušně vylíčilo ples, improvizovaný neobyčejnou laskavostí šedovlasého hospodáře. A potom, ptám se vás, kterak mohu já, skromný vyprávěč jinak ovšem velice zajímavých příhod pana Goljadkina – kterak mohu zobraziti tuto neobyčejnou a ve všem slušnou směsici krásy, skvělosti, zdvořilosti, veselosti, laskavé solidnosti a solidní laskavosti, bujarosti, radosti, všechny ty hry a smíchy všech těch úřadnických dám, více podobných k nymfám než k dámám, mluvě ovšem v příznivém pro ně smysle, s jejich lilově růžovými ramínky a líci, s jejich vzdušnými postavami, s jejich čtveračivě hravými, homeopatickými – abych užil vysokého slohu – nožkami? Kterak vám zobrazím konečně ony skvělé pány úřadníky, veselé a solidní jinochy i usedlé, radostné a slušně zamžené pány, jednak kouřící v přestávkách mezi tanci v malinké, vzdálené, zelené komnatce dýmku, jednak nekouřící v přestávkách dýmky, pány, kteří všichni od prvního do posledního měli slušnou úřadní hodnost i slušné příjmení, pány hluboko proniknuté citem pro krásu i citem vlastní důstojnosti; pány rozmlouvající nejvíce po francouzsky s dámami, a jestliže po rusky, tedy samými výrazy nejvyššího tonu, poklonami a hlubokými sentencemi, pány, kteří si leda toliko v pokojíku pro kuřáky dovolovali některé laskavé odchylky od jazyka vysokého tonu, některé fráze přátelské a laskavé stručnosti, jako na příklad: „Nu, hromský Pětko, znamenitě jsi polku odskákal," anebo: „Nu, hromský Vásjo, přišpendlil jsi si svou dámičku, jak jsi chtěl." Ale na to na všechno, jak už výše jsem měl čest vysvětliti vám, o čtenáři! nestačí mé péro a proto mlčím.

Obraťme se raději k panu Goljadkinu, jedinému, opravdovému hrdinovi velice pravdivé naší povídky.

Věc je ta, že pan Goljadkin se nachází nyní v postavení velice podivném, abychom neřekli více. Je, pánové, také zde, ne sice na plese, ale skoro jako na plese. A ačkoliv je to jeho soukromá záležitost, nicméně v tuto minutu nachází se na cestě ne zcela přímé. Stojí totiž nyní – je až podivno to vyslovit – stojí nyní v síni na zadních schodech příbytku Olsufija Ivánoviče. Ale to nikomu nevadí, že tu stojí; to jen tak. Stojí, pánové, v koutečku, přikrčiv se v místečku ne sice teploučkém, za to však hezky tmavém, skrývaje se jednak za ohromnou almarou, jednak za starou španělskou stěnou mezi různým haraburdím a hamparátím, skrývaje se do času a pozoruje prozatím všeobecný běh věcí jako vedlejší pozorovatel.

Prozatím, pánové, jen pozoruje nyní, ačkoliv také může vejít. Neboť proč by nemohl vejít? Je třeba jen učinit krok a vejde, a sice velice obratně vejde. Právě nyní – stoje už třetí hodinu v zimě mezi almarou a španělskou stěnou uprostřed různého haraburdí a hamparátí, citoval na své vlastní ospravedlnění jistou frázi francouzského ministra Villeila blahé paměti, že prý „všecko přijde po pořádku, jen když člověk umí vyčkat".

Tuto větu pan Goljadkin vyčetl kdysi z jakési, jinak zcela vedlejší knížky, nyní však si ji v pravý čas uvedl na pamět. Věta se především výtečně hodila k jeho nynějšímu postavení, a za druhé, co všechno nepřijde do hlavy člověku, který čeká na šťastné rozuzlení svých záležitostí skoro celé tři hodiny v síni ve tmě a v zimě?

Když byl tedy citoval – jak už praveno – v pravý čas větu bývalého francouzského ministra Villeila, pan Goljadkin zároveň, Bůh ví z jaké příčiny, vzpomněl si také na bývalého tureckého vezíra Marcimirisa a na krásnou markraběnku Louisu, jejichž příběhy také kdysi četl v knížce.

Pak si vzpomněl, že jezuité si dokonce postavili za pravidlo pokládat všechny prostředky za vhodné, jen když vedou k cíli.