ŠESTÁ KAPITOLA

Chloe dorazila do kanceláře asistenta ředitele Garcii o tři minuty později. Seděl u malého konferenčního stolku vzadu v místnosti a prohlížel si několik papírů. Všimla si, že na stolku naproti sobě stály dva šálky horké černé kávy.

„Dobré ráno, agentko Fineová,“ pozdravil ji, když vešla. „Mluvila jste už s agentkou Rhodesovou?“

„Viděla jsem ji parkovat, když jsem nastupovala do výtahu.“

Garcia se nad tím očividně na chvíli pozastavil. Nejspíš se zamyslel nad tím, proč Chloe na Rhodesovou s tím výtahem jednoduše nepočkala, když ji viděla přicházet. Přemýšlela, kolik mu toho o jejich malých neshodách Johnson řekl.

Chloe už jednu kávu vypila na cestě na velitelství, takže si teď jen sedla před jeden z kouřících šálků a pomalu z něj usrkávala. Kávu měla radši s trochou smetany a cukrem, ale nechtěla působit vybíravě. Když šálek poprvé přiložila ke rtům, do místnosti vešla Rhodesová. Ze všeho nejdřív po Chloe vrhla otrávený pohled. Až pak se posadila ke stolu před druhý šálek kávy.

Garcia nejspíš vycítil náhlé napětí a chvíli si je obě měřil, ale nakonec jen pokrčil rameny. „V marylandském Landoveru došlo k vraždě. Ze začátku se ten případ nejevil nijak zvláštně. Momentálně má věc v rukou marylandská policie, ale požádali nás o pomoc. Také je nutno zmínit, že Jacob Ketterman z kanceláře věcí veřejných Bílého domu oběť znal. Kdysi s ní spolupracoval. Také on nás požádal, abychom se na to podívali, jako laskavost. A když taková žádost přijde z Bílého domu, pokoušíme se to udržet v tichosti. S tímhle případem by to neměl být problém. Podle všeho jde o celkem běžnou vraždu, což je jeden z důvodů, proč na tento případ nasazujeme nové agenty. Bude to dobrá zkouška a navíc to vypadá, že časový rozvrh nebude tak těsný, ale samozřejmě bychom tento případ uzavřeli co nejdříve.“

Potom jim oběma po stole posunul kopie hlášení. Podrobnosti byly stručné, jasné a věcné. Zatímco si je Chloe pročítala, Garcia jim sdělil, co zatím zjistil.

„Oběti bylo třicet šest let a jmenovala se Kim Wieldingová. V době její vraždy pracovala jako chůva pro rodinu Carverových. Z toho, co zatím víme, se někdo dostal do domu a zabil ji. Dvakrát ji tvrdě udeřili do hlavy nějakým těžkým objektem a pak uškrtili. Ty rány do hlavy byly celkem brutální, takže ještě čekáme, až nám dodají informace o tom, která z uvedených věcí ji zabila. Vy dvě přijdete na to, kdo je pachatelem.“

„Byla vražda primárním důvodem vrahovy návštěvy toho domu?“ zeptala se Chloe.

„Vypadá to tak. Podle hlášení nebylo nic odcizeno. Podle Carverových vypadá dům naprosto stejně, jak ho naposledy viděli… až na mrtvou chůvu. Adresa je uvedená přímo tady, v těchto složkách,“ pokračoval Garcia. „Právě jsem domluvil se šerifem z Landoveru. Carverovi i jejich tři děti zůstávají v motelu od doby, co před dvěma dny došlo k vraždě. Ale ještě dnes ráno se s vámi setkají na místě činu, aby vám odpověděli na jakékoliv otázky. Tak, to je všechno, agenti. Jděte tam a vyhrajte nám to jako včera. Zajděte si na oddělení lidských zdrojů a vezměte si auto. Víte, jak tenhle proces probíhá?“

Chloe nevěděla, ale přikývla. Předpokládala, že Rhodesová s tím bude dobře obeznámená. Podle toho, jak to probíhalo včera, Chloe nabyla dojmu, že Rhodesová věděla o fungování téhle organizace úplně všechno.

Chloe s Rhodesovou vstaly od stolku. Chloe se ještě naposledy napila kávy a pak obě zamířily ven z Garciovy kanceláře. Kráčely bok po boku chodbou směrem k výtahům, aniž by promluvily jediné slůvko.

Tenhle den bude obzvlášť dlouhý, jestli tuhle hloupou rivalitu nějak nevyřešíme, pomyslela si Chloe.

Když zmáčkla šipku dolů, otočila se na Rhodesovou a snažila se ze všech sil nejen prolomit ledy – ale úplně je rozdrtit.

„Agentko Rhodesová, nebudu chodit kolem horké kaše. Máš se mnou nějaký problém?“

Rhodesová se křivě usmála a chvíli nad svou odpovědí přemýšlela. „Ne,“ řekla nakonec. „Nemám s tebou žádný problém, agentko Fineová. Jen se trochu zdráhám pracovat s někým, koho přidělili do programu ViCAP na poslední chvíli. Kvůli tomu uvažuji, jestli se ti někdo náhodou někdo nesnaží nadržovat – což je nefér vůči ostatním agentům, kteří tvrdě dřeli, aby součástí tohoto programu vůbec mohli být.“

„Ne, že by ti do toho něco bylo, ale požádali mě, abych se do toho programu připojila. Byla jsem naprosto spokojená tam, kde jsem původně měla být – v Týmu pro zajišťování důkazů.“

Dveře výtahu se otevřely a Rhodesová jen pokrčila rameny. „Nejsem si úplně jistá, jestli by tam z tebe byli nadšení po tom, jak jsi včera pošlapala tu stopu.“

Na to Chloe nic neřekla. Mohla v téhle trapné slovní přestřelce s Rhodesovou pokračovat, ale nevedlo by to k ničemu víc, než že by práce s ní byla ještě nesnesitelnější než teď. Pokud tomu měla učinit přítrž, bude muset Rhodesové dokázat své schopnosti.

Navíc to včera opravdu podělala. A byl jen jediný způsob, jak svou chybu odčinit – na tomhle novém případu bude muset pěkně máknout.

***

Když se Rhodesová rozhodla řídit, aniž by se na tom nejdřív dohodly, Chloe ji nechala. Nemělo smysl se kvůli něčemu takovému vzrušovat. Cestou do Landoveru Chloe přemýšlela, jestli se Rhodesové někdy v minulosti stalo něco, kvůli čemu teď byla taková, jaká byla – panovačná a s chronickou snahou se neustále prokazovat. Na tyhle úvahy měla víc než dost času, jelikož cesta do Landoveru trvala půl hodiny a Rhodesová stále nejevila zájem o jakoukoliv konverzaci.

Ke Carverovým dojeli v 8:05. Byl to překrásný dům v bohaté čtvrti – takové té části města, kde mají všichni úhledně posekané trávníky, které dokonale lemovaly dobře udržované chodníky. Na příjezdové cestě stál před garáží novější model minivanu. Rhodesová zajela k němu a vypla motor. Pak se podívala na Chloe a zeptala se: „Jsme v pohodě?“

„Nemyslím si, ale to je jedno. Prostě se budeme soustředit na případ.“

„To jsem myslela,“ prskla Rhodesová, otevřela dveře a vysedla.

Chloe ji následovala a také vystoupila z auta. Mezitím z minivanu vyšel muž se ženou – Carverovi, předpokládala Chloe. Rychlé představení, které následovalo, jí skutečně potvrdilo, že se jednalo o Billa a Sandru Carverovy. Bill vypadal jako ten typ, který toho nikdy moc nenaspí, ale prosperuje z toho. Sandra byla přirozeně krásná žena, která se o svůj vzhled nejspíš ani nemusela nějak přehnaně starat. Také však vypadala unaveně, obzvlášť ve chvíli, kdy se podívala na svůj dům.

„Takže vy teď zůstáváte v motelu?“ zeptala se Chloe.

„Ano,“ řekla Sandra. „Když k tomu došlo, Bill zrovna nebyl doma, ale na služební cestě. Pořád k nám chodil někdo od policie a… všude bylo tolik krve. Takže jsem vyzvedla děti ze školy, vzala je na večeři a pak jsme se ubytovali v motelu. Řekla jsem jim, co se stalo a připadalo mi příliš morbidní se hned vracet zpátky.“

„Vrátil jsem se domů včera ráno,“ řekl Bill. „Kolem poledne nám pak policie řekla, že se už můžeme vrátit domů. Ale Sandra a děti o tom nechtěli ani slyšet, až moc je to děsilo.“

„To se nám hodí,“ řekla Rhodesová. „Rády bychom se podívaly na místo činu, pokud by vám to nevadilo.“

„Ano, jistě, šerif nám řekl, že přijedete,“ řekla Sandra. „Řekl nám, ať vám vyřídíme, že na lince v kuchyni na vás čeká složka s informacemi.“

„Než půjdeme dovnitř,“ řekla Chloe, „říkala jsem si, jestli byste nám nemohli povědět něco víc o Kim?“

„Byla tak laskavá a dobrosrdečná,“ řekla Sandra.

„A skvěle jí to šlo s dětma,“ řekl Bill a hlas se mu mírně zachvěl, jako by na něj až teď začínala doléhat plná tíha toho, co se stalo.

„Nevíte, jestli s někým měla nějaké neshody?“ zeptala se Chloe.

„O ničem nevíme,“ řekla Sandra. „Tuhle otázku si pokládáme celé dva dny. Prostě… nedává nám to žádný smysl.“

„Nějaké nevydařené vztahy?“ zeptala se Rhodesová. „Nějaký bývalý přítel, se kterým se už nestýká nebo tak?“

„Měla expřítele, to ano,“ řekl Bill, „ale skoro vůbec o něm nemluvila.“

„Ale někdy ho zmínila, ne?“ zeptala se Chloe.

Sandře se v očích mihlo něco jako pochopení. „Víte, říkala něco o tom, že tomu chce uniknout. A nemyslím si, že to byl jenom nějaký vtip. Ona… ona o něm vlastně nikdy nemluvila.“

„Znáte jméno?“ zeptala se Rhodesová.

„Ne,“ řekla Sandra. Pak se podívala na Billa, ale ten jen zakroutil hlavou.

„Zůstávala tu Kim někdy?“ zeptala se Rhodesová.

„Ano. Když jsme s Billem jeli na nějakou kratší dovolenou, tak tu zůstávala. Máme doma pokoj pro hosty a vždycky jsme z legrace říkali, že patří Kim. Taky tady sem tam zůstávala přes noc, když měly děti nějaký problém s domácím úkolem nebo tak.“

„Kde je ten pokoj?“ zeptala se Rhodesová.

„Je nahoře, první nalevo,“ odpověděl Bill.

„Vadilo by vám tady ještě chvíli zůstat jen pro případ, že bychom s vámi ještě potřebovaly mluvit, až to tu projdeme?“ zeptala se Chloe.

„Ale dovnitř chodit nemusíme, ne?“ zeptala se Sandra.

„Ne,“ řekla Rhodesová. „Můžete zůstat tady venku.“

Sandra si nenápadně vydechla. Stále se však na ten dům dívala způsobem, jako by čekala, že z něj každou chvíli vyběhne vrah se sekerou.

Carverovi zůstali stát na příjezdové cestě a Chloe s Rhodesovou zamířily k verandě. Byla oplocená a nechyběla na ní lavička a dvě houpací křesla. Chloe otevřela vchodové dveře a vešla dovnitř.

Místní a státní policie scénu uklidila, jak tvrdil Garcia. A z toho, co Chloe viděla, odvedli opravdu dobrý kus práce. Samozřejmě by pro ně bylo lepší, kdyby neuklidili všechen důkazní materiál – včetně krve. Ať už FBI požádal o pomoc kdokoliv, očividně neměl ani ponětí o tom, jak fungují forenzní metody vyšetřování a zajišťování důkazů.

Chloe zahlédla na kuchyňské lince ležet složku – pravděpodobně složka s důkazy, kterou tam pro ně nechal šerif. Prošla předsíní a obývacím pokojem až do kuchyně. Vzala složku a otevřela ji. Prolistovala se základním hlášením a přeskočila až na fotografie místa činu. Vrátila se zpátky ke vchodu, aby je ukázala Rhodesové a obě těch pět obrázků chvíli studovaly a srovnávaly je s teď už bezvadně čistým místem činu.

Na fotkách byla na podlaze přímo před vchodovými dveřmi krev. Na zemi leželo tělo Kim Wieldingové s levou nohou ani ne patnáct centimetrů od dveří. Na druhé fotce bylo jasně znát, že ji někdo udeřil do obličeje nějakým tupým předmětem. Nos měla částečně promáčknutý a spodní část obličeje nebyla nic víc než jedna velká skvrna sražené krve.

„Hádám, že otevřela dveře,“ řekla Rhodesová.

„Což znamená, že tu osobu znala,“ dodala Chloe, „nebo že na někoho čekala.“

Rhodesová vytáhla fotky ze složky. Ne že by je z ní vytrhla, ale na žádné zdvořilosti si taky nehrála. „Tohle mě fakt vytáčí.“

„Co?“ zeptala se Chloe.

„Tenhle případ. Jediná vražda ve čtvrti, kde žije vyšší třída. Co můžeme dělat, když nám vyčistili celé místo činu a policie nám nepomůže?“

„Podle mě bychom místo činu mohly vynechat. Máme přece fotky, to stačí. Co víc bychom se dozvěděly, kdyby tady to tělo a krev pořád byly?“

„Spoustu. Taky bychom měly možnost se porozhlédnout po vlastních důkazech.“

Chloe to už dál neřešila. Faktem bylo, že ji celá ta situace taky pěkně vytáčela, ale nemělo smysl se tím nějak zvlášť zaobírat.

„Jdu se podívat nahoru do toho pokoje,“ oznámila Chloe. Řekla si, že pokud už tu nebylo žádné místo činu, které by jim mohlo dát nějaké odpovědi, budou se muset poohlédnout jinde. A pokud v tom byl nějak zapletený i její bývalý přítel, vypadalo to, že by jim její pokoj mohl nějaké informace poskytnout.