2

Probudil jsem se časně. Otevřel oči, protáhl se. A okamžitě pocítil, že vedle někdo leží. Otočil jsem hlavu doprava. A najednou si na všechno vzpomněl.

Vedlejší polštář zdobily zrzavé vlasy. Zlata spala stejně jako v bytě Ve Smečkách na břiše, ale tvář měla stočenou ke mně. Obdivně jsem na tu nádheru vzhlížel. Byla jako ta Zlatovláska z pohádky.

Uvolněný obličej. Malá vráska na čele. Rozpraskané rty.

Pojala mně něha k ležící vedle ženě. Zlata se pohnula, jako by vycítila můj pohled, její řasy se zachvěly, oči se pomalu otevřely.

«Dobré ráno,» uvítal jsem ji.

Zlata se usmála. Přesto, i když vedle mne zaručeně ležela ta včerejší holka, něco tady nehrálo.

«Ty máš hnědé oči!» konečně mi to došlo. «Včera byly smaragdové, zelené…»

«Sundala jsem si čočky,» odpověděla, «nemůžu spát s čočkama na očích, tak je na noc sundavám.»

«To je dobře, že máš hnědé oči,» řekl jsem,» jelikož u nás máme písničku Malér má zelené oči. Nechci, abys mi přinesla potíže.»

«Omlouvám se, že jsem se k tobě v noci vnutila,» kajícně řekla Zlata, «ale měla jsem opravdu strach. Ve skutečnosti nejsem taková. Už jsem téměř půl roku s nikým nespala. A pak ti sama vlezu do postele.»

«No, nic jsme spolu neměli,» zasmál jsem se. «Bohužel…»

«Neměli,» potvrdila Zlata «ale ty se mi líbíš. S tebou se člověk cítí bezpečně a klidně. Jako za zdí.»

Natáhl jsem k ní ruce. Ale v tomto jedinečném okamžiku zazvonil mobil a bylo po romantické náladě. Zlata se vyvlékla z mého objetí a zmizela v koupelně.

Volala mi účetní. I když se mi nechtělo, tak jsem musel vzít na vědomí, že začínal pracovní týden.

Narychlo jsme se nasnídali. Já jsem se pak vydal za svým podnikáním a Zlata musela vyřídit nezbytné záležitosti. Na rozloučenou mě políbila na tvář. Smutně se usmála a pospíchala na tramvajovou zastávku.

A já jsem se stavil za účetní. Odevzdal jsem jí spoustu dokumentů pro závěrku. Vypil s ní čaj. A pak jel na Zličín. Kde jsem pronajímal dvoupokojový byt jedné vietnamské rodině.

Rodina mluvila česky velmi špatně a za byt již druhý měsíc neplatila. Snažil jsem se k nim několikrát dovolat. Ale sluchátko vždy bral někdo, kdo česky nemluvil vůbec. A poslední týden telefon mých vietnamských nájemníků byl nedostupný. Pádný důvod, proč jsem se rozhodl navštívit byt asijských přistěhovalců osobně. Pro strýčka Příhodu vzal jsem s sebou sadu náhradních klíčů.

Na místo jsem dorazil kolem oběda. Zaparkoval před domem. Dlouho mačkal zvonek domofonu. Nikdo se neozval. Tehdy mi přišla vhod náhradní sada klíčů s čipem od vchodových dveří.

V zájmu slušnosti jsem pak ještě pár minut zvonil na zvonek u bytu a klepal na dveře. Pak jsem použil klíč a vešel dovnitř.

V bytě byl nepořádek. Jako by někdo ve spěchu balil věci. Všude se povalovaly igelitové sáčky, útržky balicího papíru, ponožky. V koupelně na sušáku visela podprsenka. Na chodbě stála taška s obnošenou obuví.

Prošel jsem se po bytě. Díky bohu, že nebylo nic polámané nebo poničené. Pouze všude špína. V kuchyni hora špinavého nádobí. I když měli automatickou myčku. Otevřel jsem ji. Byla v ní plastová krabička. Plně nacpaná malými igelitovými sáčky.

V hlavě mi nepříjemně cvaklo. Podobný sáček jsem viděl včera na terase v bytě Ve Smečkách. Ležel na stole, vedle vysypaného kokainového prášku.

Opatrně jsem zavřel myčku. Ještě jednou jsem si prohlédl byt a snažil jsem se už na nic nesahat rukama.

Z věcí v bytě zůstaly tedy pouze nějaké kousky oblečení a taška s botami na chodbě. A ještě nádobí. Vše ostatní bylo odvezeno. Podle všeho už před týdnem.

Skříně rovněž byly prázdné. I když ne zcela, jak jsem záhy spatřil. Na horní poličce ležela hromádka nějakých dokumentů. Přišoupl jsem si židli, abych je mohl sundat. Ukázalo se, že je to tucet vietnamských pasů. Zbrusu nových, nepolíbených. Podle fotek byly vystaveny pro desítku mužů a dvě ženy. Žádná víza ani jiné úřední poznámky.

Chvíli jsem v těch dokladech listoval. Už jsem je chtěl položit zpět. Ale najednou mi svitlo. Vždyť všechny měly stejná čísla.

Čím dál, tím hůř.

Sáhl jsem pro telefon a opět vytočil číslo Honzy. No ták, no ták, vem to… popoháněl jsem ho nervózně. Tentokrát to zvedl až někdy po osmém zvonění.

«Zdravím,» přivítal jsem přítele.

«Tě Bůh,» ozval se Honza.

«Člověče, mám takový problém,» nevěděl jsem, jak na to, «abys tomu rozuměl, já jsem teď v bytě na Zličině. Pronajímám ho jedné vietnamské rodině…»

«Zase ti někdo udělal šipku z balkónu?»

«Ale ne, všichni jsou naživu,» řekl jsem a dodal: «Snad. Jen zdrhli a nezaplatili.»

«No, s tímhle, kamaráde, musíš k soudu,» zívl do sluchátka Honza, «tohle kriminálka neřeší.»

«O placení teď nejde,» řekl jsem, «prostě nechali tady tucet pasů. Vypadá to, že jsou falešný. A ještě celou krabičku malých sáčků pro dávkování. Zřejmě na drogy.»

V telefonu zavládlo ticho.

«Já jsem po službě,» konečně odpověděl Honza, «mám odpočívat. Ale někoho tam pošlu. Hlídku. Sepíšou to. Nadiktuj mi adresu.»

Zopakoval si ji po mně a zavěsil se slovy, že jsem hotový magnet na průšvihy.

Vyšel jsem z bytu a opatrně přivřel dveře. Stál jsem před domem a čekal na slíbenou hlídku. Čekám, čekám a najednou si vzpomenu, že k bytu patří garážové stání a kóje na přebytečné věci.

Po chvilce váhání jsem se rozhodl prozkoumat i tyto dva prostory své nemovitosti.

V suterénu domu bylo parkoviště. Rozdělené bílými čarami s čísly uvnitř, která značila příslušnost k bytu. Za každým parkovacím stáním byla menší drátěná kóje.

Šel jsem na parkoviště přes bránu. Na bílém čtverci mého bytu žádné auto nestálo. Jen vyschlé hrudky hlíny, odpadlé z kol. Ale v kóji jsem našel dva kanystry a dvě pruhované tašky. Smrdělo to chemikáliemi.

Vyfotil jsem to vše mobilem jako důkaz a stejnou bránou vyšel na ulici. Před domem už stálo policejní auto.

Pověděl jsem dvěma mladým policistům, co jsem našel. Přikývli a nejprve nakoukli do kóje. Pak vyjeli do bytu.

Po letmé prohlídce telefonovali svým nadřízeným. Hlásili, jaký je to špatný byt a jaké nálezy v něm učinili.

O půl hodiny později dorazilo ještě několik policistů. Pasy zabavili. Kanystry a chemikálie si vzali taky. Na všechno pořídili protokoly. Prohlídka a formality nám sebrali veškerý den až do večera. Zaplať pán Bůh, že alespoň byt nezapečetili.

Zavolal jsem jedné své známé a dohodl se s ní na úklidu bytu. Pak zajel do nejbližšího železářství a koupil nové zámky. Ještě jsem nedokončil jejich výměnu, když se ozval telefon. Číslo volajícího mi nic neříkalo. Ukázalo se, že to je Zlata.

«Ahoj, kam jsi zmizela?» byl jsem potěšen, že zavolala.

«Musela jsem zařídit fůru věci,» odpověděla dívka, «celý den lítám po Praze jako fretka. Dvakrát na policii. Pak pohřební služba, znáš to…» zlomil se jí hlas.

Ve sluchátku se opět ozvaly vzlyky.

«Neplač,» poprosil jsem ji. «Pokud potřebuješ mou pomoc, neváhej.»

«Zatím na to stačím sama,» uklidnila se Zlata, «ale děkuju ti moc.»

Na srdci mi leží jedna důležitá věc A tak opatrně vyzvídám:

«Uvidíme se večer?»

«Dnes to nepůjde,» odpověděla nešťastně Zlata, «ale určitě se uvidíme. Přece u tebe zůstaly moje věci. Ale dnes mě vezme na noc moje školní přítelkyně, co žije v Praze. Mohli bychom zítra večer? Ještě ti zavolám.»

«Dobře, když zítra, tak zítra,» odtušil jsem zklamaně.

Rozloučili jsme se. Utáhl jsem poslední šrouby na dveřích a v tom okamžiku se telefon ozval opět.

«Nazdar,» pozdravil mě přítel Honza, «dnes už policii volat nebudeš? Protože já se chystám na pivo.»

«Nebudu, nebudu,» zavrčel jsem, «přece to nedělám schválně. Tak se to seběhlo. A jak to, že se sám samojediný na pivo chystáš?

«Omyl,» zasmál se Honza, «nikoli sám, tebe jsem přece chtěl pozvat. Jen se ptám pro případ, že bys znovu na své nájemníky něco vyšťáral. Máš ještě mnoho takových narkomanů – neplatičů v zásobě?»

«Ne,» řekl jsem, «pouze tyhle dva byty měly dluhy. Zbytek mých nájemníků jsou lidé spořádaní a platí včas. Kam se mám na to pivo dostavit?

«Potrefená husa na Andělu. Hodina ti bude stačit?

«Určitě,» potvrdil jsem, «za hodinu tam budu. Hodí se mi to. Mám na tebe pár otázek.»

Zamknul jsem vietnamský byt, nasedl do auta a jel domů. Tam jsem se převlékl a prostřednictvím své oblíbené devítky dojel v dohodnutém čase na místo. Do Potrefené husy.

Byl jsem tam ještě dříve, než Honza, který se o pět minut opozdil. Objednal si pivo a kuřecí křidýlka. Já jsem zvolil smažený sýr a samozřejmě také pivo.

«Tak co ti tvoji narkomani – neplatiči, rentiére?» zopakoval kamarád otázku, «A vůbec, kápni božskou, kolik vlastně máš těch bytů?»

«Asi třicet,» nemám proč to tajit, «ale vlastním z nich jen pár. Další jsou mi svěřeny, takže já jsem správce. Přestaly platit pouze tyto dva byty. V ostatních žijí normální lidé. Z oken neskáčou a falešné pasy doma nevedou. Není moje vina, že to takhle dopadlo.»

«Jo, měl jsi dva krušné dny, to se musí uznat,» poklepal mi na rameno Honza, «nejprve koks a ten sebevrah, pak Vietnamci s amfetaminem…»

«Cože bylo u Vietnamců?» nepochopil jsem.

«Taková moderní droga. Viděl jsi seriál Perníkový táta?» zeptal se Honza. «Tak v něm hlavní hrdina právě amfetamin vařil.»

Přinesli pivo. Ukojili jsme první žízeň.

«Jeden podnikavý Čech před několika měsíci odněkud propašoval do republiky celý automobilový přívěs s chemií, ze které se dělá amfetamin. Prodal ho Vietnamcům, kteří z toho teď úspěšně vyrábějí drogy. Jo, mimochodem, měl bys zkontrolovat elektroměr. Jsem si jistý, že budeš zadlužen až po uši. Při vaření amfetaminu se spotřebuje hodně energie.»

«Hergot, to jsem se s těma Vietnamcema dostal do pěkné bryndy,» podrbal jsem se na hlavě, «ale jak potom tenhle prevít prodávají?»

«Oni ho neprodávají,» řekl Honza a dorazil první pivo, «obchodem s drogami se v Česku zabývají Albánci a Alžířané. Vietnamci si v tomto případě jen hrají s vařením.»

Naservírovali nám jídlo. Objednali jsme si další pivo. Honza polichotil mladé servírce. Ta nasadila profesionální úsměv a rychle odkráčela k baru pro naše pivo.

«A Ve Smečkách to byl taky ten… amfivitamin?» položil jsem další otázku. Zřejmě nejapnou, protože se Honza upřímně rozesmál.

«Sám jsi vitamin! Mluvíme o amfetaminu.»

Ale pak vysvětlil:

«Ne, v tom tvém prvním bytě našli kokain. Ovšem je to nějaké divné. Kokainu v tom prášku na stolku bylo deset procent. Zbytek tvořil moučkový cukr.»

«A to znamená co?» zeptal jsem se.

«Nevím,» upřímně se přiznal Honza, «existuje domněnka, že kokain tím cukrem nastavovali. A tohle byl zbytek. Jenže kam se všechno ztratilo, to je záhada.»

«A co Michal?» opatrně jsem vyzvídal. «Je to jasná sebevražda?»

«Zívěry ještě nejsou známy,» odpověděl Honza, «ale převažuje domněnka, že skočil sám. Tělesná poškození jsou jen od pádu. A jsou smrtelná. Zlomil si vaz. Zdá se, že ho k tomu přivedly drogy. Možná se mu chtělo létat, nebo v euforii podlehl brutálnímu ataku deprese. Neměli bychom si na jeho památku připít?»

Nebyl jsem proti.

Zavolali jsme usměvavou servírku, objednali si dvě becherovky a poprosili ji vyměnit půllitry za plné. Napili jsme se na památku Michala.

«Co se bude dít dál?» vrátil jsem se k tématu.

«Obvyklá rutina,» řekl již trochu těžším jazykem Honza, «protokoly, expertní posudky. Papírování. Pak se dospěje k závěru, že to byla nehoda, nebo sebevražda. A s amfetaminem totéž. Nikdo tvé Vietnamce hledat nebude. Tím spíše, že všichni vypadají stejně.»

«Čert vem Vietnamce,» mávl jsem rukou, «mně zajímá Michal. Kdo mu ten kokain přinesl? Tohle byste měli vyšetřovat, najít ho.»

«Jsi amatér,» zasmál Honza, «pro vyšetřování hlavní je tato okolnost: skočil s terasy on sám, nebo mu někdo pomohl. Sousedé zezdola slyšeli v noci nějakou hádku. Ale kdo se s kým hádal, není známo.»

«A kde vzal kokain? Nekoupil ho přece v obchodě na Václaváku…»

«Jaký je v tom rozdíl, kde?» překvapeně reagoval Honza. «Dnes si drogy můžeš koupit kdekoli. Dokonce i tady smrdí tráva.»

Nasál jsem nosem vzduch. Měl pravdu: odněkud táhlo nasládlým marihuanovým kouřem.

«Mohl si to obstarat v práci,» pokračoval Honza, «právě v nočních klubech se tenhle sajrajt obvykle distribuuje. Celý večer u baru tam posedává nějaký albánský dealer. Stačí na něj mrknout a nabídne ti cokoliv. Nebo můžeš oslovit nějakého černocha, stojícího na Václaváku. Ti však mají nekvalitní zboží. Příliš ho ředí. V klubech se taky ředí, ale ještě to ujde.»

«Když tohle všechno víte, proč nic neděláte?» obořil jsem se na něj.

Honza se znovu zasmál.

«Teda, Vadime, nemyslel jsem si, že jsi tak naivní,» plácnul mě znovu po rameni. «Kdo by to dělal? Všichni jsou koupeni. Každý z toho něco má. Víš, na kolik si přijde hlídkující policajt na Václaváku? Na deset až dvacet táců.»

«Měsíčně?» zeptal jsem se.

«Denně,» zasmál Honza, «denně má tolik. Kromě oficiálního platu. Samozřejmě, že se o to dělí.»

«A kolik z toho máš ty?» utrhl jsem se na něj.

Honza se urazil. Odtáhl se ode mě. Dopil svoje pivo.

«Není důležité, kolik a jestli vůbec» řekl po delší odmlčce. «Já z tohoto prasečáku brzo odejdu. Na nové místo. Do Interpolu.»

«Gratuluji ti,» vymáčknul jsem ze sebe, v duchu si vyčítaje předchozí otázku.

«Na to je ještě příliš brzy,» obměkčil se Honza, «až k tomu dojde, dám ti vědět. Zapijeme to.»

«Hele,» nechtělo se mi věřit, «fakt jsou všichni tak prohnilý?»

Odpovědi jsem se však nedočkal. Ten večer už jsme se na téma drog a ani smrti Michala nebavili. Dali jsme si ještě závěrečnou becherovku a rozešli se do svých domovů.