KAPITOLA ČTVRTÁ

„Takže,“ pronesla Luna, zatímco s Kevinem procházela cestičky rekreační oblasti Lafayette Reservoir. Vyhýbali se turistům i rodinám, které si vychutnávaly den v přírodě, „proč ses mi vyhýbal?“

Jako obvykle, přímo k věci. To byla jedna z věcí, které se na ní Kevinovi líbily. Ne, že by se mu líbila přímo ona. Každý si to ale myslel. Nejspíš proto, že Luna byla hezká a blond, nejspíš by z ní byla super roztleskávačka, kdyby si nemyslela, že je to hloupost, všichni samozřejmě předpokládali, že spolu chodí. Takový už byl svět.

Nechodili spolu. Luna byla jeho nejlepší kamarádka. Osoba, se kterou mimo školu trávil nejvíc času. Nejspíš to byla jediná osoba na světě, se kterou se mohl bavit naprosto o čemkoli.

Tedy, jak se ukázalo, skoro o čemkoli.

„Já se ti…“ selhal Kevinovi hlas pod Luniným pohledem. Luna to s pohledy uměla. Kevin předpokládal, že si to nejspíš cvičila. Viděl školní tyrany i nepříjemné prodavače, jak se raději stáhli, než aby čelili jejímu pohledu. Když mu teď měl čelit on, bylo nemožné jí lhát. „Dobře, tak jsem se ti vyhýbal, ale je to složité. Já totiž… nevím, jak ti to přesně říct.“

„Ale notak, nedělej ze sebe hlupáka,“ vyzvala ho Luna. Všimla si vyhozené plechovky od Coly a začala si s ní kopat. Šlo jí to docela dobře. „Tedy… jak vážné to asi může být? Stěhuješ se? Měníš školu?“

Možná si všimla něčeho v jeho výrazu, protože na okamžik ztichla. Bylo to křehké ticho, jako by se oba báli ho porušit. I tak to ale museli udělat. Nemohli takhle kráčet do nekonečna.

„Stalo se něco zlého?“ zeptala se a posledním kopnutím dostala plechovku do odpadkového koše.

Kevin přikývl. Něco zlého bylo dobré označení.

„Jak zlého?“

„Zlého,“ řekl. „K nádrži?“

Nádrž byla místem, kam oba chodili, když si chtěli o něčem promluvit. Bavili se o Billym Hamesovi, když se mu v jejích devíti letech líbila Luna i o Kevinovu kocourovi Tygrovi, který umíral, když jim bylo deset. Ani jedno z toho jako příprava nestačilo. Kevin nebyl kocour.

Došli až k pobřeží a zadívali se na stromy na opačné straně nádrže. Prohlíželi si lidi na loďkách a kánoích. V porovnání s některými jinými místy, na která se dostali, tu bylo vážně krásně. Lidé předpokládali, že to Kevin svádí Lunu na scestí, ale ve skutečnosti to byla ona, kdo ho lákal na prohlídky opuštěných budov nebo za vysoké ploty. Tady nebylo ani jedno. Jen voda a stromy.

„O co jde?“ zeptala se. Zula si boty a ponořila nohy do vody. Kevin na něco takového neměl ani pomyšlení. Právě teď by nejraději někam utekl, ukryl se. Udělal by cokoli, jen aby Luně nemusel říct pravdu. Měl pocit, že čím déle o tom Luně neřekne, tím déle to nebude pravda.

„Kevine,“ ozvala se Luna. „Děsíš mě. Podívej, pokud mi nechceš říct o co jde, tak zavolám mámě a ona mi to prozradí.“

„Ne, to nedělej,“ vyhrkl Kevin. „Nejsem si jistý… mamka to moc nezvládá.“

Luna v tu chvíli vypadala ještě ustaraněji. „Co se děje? Je nemocná? Jsi ty nemocný?“

Při poslední otázce Kevin přikývl. „Jsem nemocný,“ řekl. Položil ruku Luně na rameno. „Mám něco, čemu se říká leukodystrofie. Umírám, Luno.“

Věděl, že to na ni vychrlil příliš rychle. Něco takového chtělo pořádné vysvětlení. Měl jí to sdělit postupně, ale vlastně řekl všechno důležité.

Vykulila na něj oči a zavrtěla hlavou. Očividně mu nevěřila. „Ne, to není možné, to…“

Objala ho tak pevně, až Kevin málem nemohl dýchat.

„Že si děláš legraci? Že to není pravda?“

„Kéž by to tak bylo,“ pronesl Kevin. Nic by si v tuhle chvíli nepřál víc.

Luna se od něj odtáhla a Kevin viděl, jak se jí obličej křiví úsilím. Snažila se nebrečet. Za normálních okolností Luna moc nebrečela. Teď ale měla co dělat, aby se udržela.

„Tohle… kolik ještě?“ zeptala se.

„A to bylo před celými dny, takže už je to míň,“ štěkla Luna. „A ty ses s tím musel vypořádat úplně sám a…“ Ztichla, protože jí zrovna došly všechny souvislosti.

Kevin ji sledoval, jak si prohlíží lidi na nádrži, dívá se, jak pádlují. Všichni vypadali tak šťastní. Zírala na ně, jako kdyby nemohla uvěřit tomu, jak jsou spokojení.

„To není fér,“ řekla. „Tihle všichni se chovají, jako kdyby se nic nedělo, baví se, a ty zatím umíráš.“

Kevin se smutně pousmál. „A co s tím? Řekneme jim, aby se přestali bavit?“

Riziko toho, co řekl, si uvědomil až pozdě. Právě ve chvíli, kdy Luna prudce vstala a složila si ruce k ústům jako improvizovanou hlásnou troubu.

„Hej vy všichni, okamžitě toho nechte! Můj kamarád umírá a já vás žádám, abyste se okamžitě přestali bavit!“

Pár lidí se po ní udiveně podívalo, ale nikdo jí nevěnoval větší pozornost. Kevin předpokládal, že jí o to ani nešlo. Luna tam chvíli jen tak stála a tentokrát musel obejmout on ji, zatímco plakala. Kevina to šokovalo. Nikdy neviděl Lunu takhle křičet na lidi a pak brečet. Něco takového by od ní rozhodně nečekal. Nečekal by, že ji to takhle zlomí.

„Je ti líp?“ zeptal se po chvíli.

Zavrtěla hlavou. „Ani ne. Co ty?“

„No, je hezké vědět, že je tu někdo, kdo by kvůli mně zastavil celý svět,“ pronesl. „Víš, co je horší?“

Luně se podařilo pousmát se. „Že neumíš pořádně vyslovit jméno toho, co tě zabíjí?“

Kevin jí úsměv oplatil. Luna očividně pochopila, že potřeboval, aby byla taková, jako vždy. Aby si z něj dělala legraci.

„Ale umím, cvičil jsem si to. Nejhorší je, že mi kvůli tomu nikdo nevěří, když mu řeknu, co vidím. Všichni si myslí, že je to kvůli té nemoci.“

Luna naklonila hlavu ke straně. „Co vidíš?“

Kevin jí popsal neznámou podivnou krajinu, kterou vídal, oheň, který ji spaloval i ten podivný odpočet.

„To…“ začala Luna, když skončil. Očividně ale nevěděla, jak to zakončit.

„Vím, je to šílené. Já jsem šílený,“ řekl Kevin. Dokonce ani Luna mu nevěřila.

„Nenechal jsi mě dokončit větu,“ ohradila se Luna a zhluboka se nadechla. „To… je fakt hustý.“

„Hustý?“ zopakoval Kevin. Tohle nebyla reakce, kterou očekával, dokonce ani od ní ne. „Všichni ostatní si myslí, že šílím. Že se mi roztéká mozek nebo co.“

„Všichni ostatní jsou blbí,“ prohlásila Luna. Nutno přiznat, že tohle byl její obvyklý názor. Podle ní byli všichni blbí, dokud jí nedokázali opak.

„Takže mi věříš?“ zeptal se Kevin. Ani on si už nebyl úplně jistý tím, co je pravda. Ne potom, co mu tvrdili všichni ostatní.

Luna ho vzala za ramena a podívala se mu zpříma do očí. Od kterékoli jiné holky by Kevin čekal polibek. Od Luny ale ne.

„Když mi říkáš, že jsou tvé vidiny skutečné, pak jsou skutečné. Já ti věřím. A schopnost vidět mimozemský světy je rozhodně hustá.“

Kevin mimoděk vykulil oči. „Proč si myslíš, že to je mimozemský svět?“

Luna pokrčila rameny. „Co jiného by to mělo být?“

Když se ho tak zeptala, měl Kevin pocit, že ji to ohromilo stejně jako jeho. Ona to jen uměla lépe skrývat.

„Možná…,“ zamyslela se, „…možná, že ti to změnilo mozek tak, že má přímé spojení s nějakým místem mimo Zemi?“

Pokud by Luna měla nějakou super schopnost, nejspíš by to byla schopnost dělat několik ukvapených závěrů současně. I to se na ní ale Kevinovi líbilo, zvlášť, když mu díky tomu věřila. Přesto mu ale připadalo nevhodné to tak rychle uzavřít.

„Víš, jak šíleně to zní, že?“ zeptal se.

„O nic šíleněji než to, že mi svět jen tak bez důvodu sebere dobrého kamaráda,“ štěkla na něj Luna a zaťala pěsti, jako by se s ním kvůli tomu klidně poprala. Nebo je možná sevřela úsilím se znovu nerozbrečet. Luna snadno vtipkovala, snadno se rozčílila nebo dělala šílené věci, ale většinou ji jen tak něco nerozhodilo. Právě teď se jí ale Kevin nedivil.

Sledoval ji, jak se ze stavu, kdy téměř plakala, pomalu vracela do stavu normálního. Nakonec se přinutila usmát.

„Takže, máš hroznou nemoc, hustý vidění mimozemských světů… je ještě něco, co jsi mi neprozradil?“

„Jenom ta čísla,“ odpověděl Kevin.

Luna se na něj podrážděně podívala. „Chápeš, že teď jsi měl říct, že ne?“

„Chtěl jsem ti říct úplně všechno,“ prohlásil Kevin, i když mu došlo, že už je na to trochu pozdě. „Promiň.“

„Dobře,“ pronesla Luna. Kevin měl znovu pocit, že se snaží se vším vyrovnat. „Čísla?“

„Taky je vidím,“ doplnil Kevin. Zpaměti je zopakoval. „23h 06m 29.283s, −05° 02′ 28.59.“

„Dobře,“ zopakovala Luna. Našpulila rty. „To by mě zajímalo, co znamenají.“

Že by neznamenaly nic ji asi ani nenapadlo. Tohle na ní měl Kevin rád.

Vytáhla telefon. „Na poznávačku to je moc dlouhé, heslo to taky asi nebude. Co by to mohlo být?“

Kevin nad tím nikdy nepřemýšlel, nebo ne s takovou přímostí, jakou aplikovala Luna.

„Možná je to nějaké číslo součástky nebo čárového kódu?“ napadlo Kevina.

„Ale vždyť v tom jsou hodiny a minuty,“ dumala dál Luna. Zdálo se, že se úplně ponořila do úvah. „Co dál?“

„Možná místo a čas doručení?“ zkusil to znovu Kevin. „Ta druhá část vypadá jako nějaké souřadnice.“

„Na určení místa to nevypadá,“ prohlásila Luna. „Ale zkusím to vygooglit… wow, hustý.“

„Co?“ zajímal se Kevin. Jeden pohled na Lunin výraz stačil, aby věděl, že něco našla.

„Když to zadáš do vyhledávače, týkají se výsledky jen jedné věci,“ pronesla Luna. Náhle zněla sebejistě. Natočila mobil ke Kevinovi, aby si mohl prohlédnout úhledný sloupec výsledků. „Hvězdná soustava Trappist 1.“

Kevin cítil, jak se mu rozbušilo srdce. A co víc, cítil novou naději. Naději, že by to všechno opravdu mohlo mít nějaký smysl. Že to všechno nebylo jen jeho nemocí, ať už všichni říkali, co chtěli. Doufal, že se neplete.

„Proč ta čísla ale vidím?“ nechápal.

„Možná proto, že soustava Trappist je jedna z těch, ve kterých by mohl existovat život?“ tipovala Luna. „Podle toho, co se tu píše, je tam několik planet, které by mohly být v obyvatelné zóně.“

V jejím podání to všechno znělo tak samozřejmě. Zpráva o planetách, na kterých by mohl být život, když Kevin ten život přímo viděl, to nemohla být náhoda. Tedy, viděl prostě nějaký podivný život.

„Musíš si o tom s někým promluvit,“ vyhrkla Luna. „Ty jsi… jsi první důkaz kontaktu s mimozemšťany nebo tak něco. Co to bylo za lidi, jak hledali mimozemšťany? Ti vědci. Viděla jsem o nich pořad v televizi.“

„SETI?“ napověděl jí Kevin.

„Jo, to je ono,“ přikývla Luna. „Nesídlí náhodou v San Franciscu, San Jose nebo tak někde?“

To Kevin nevěděl, ale čím víc nad tím přemýšlel, tím víc se mu ta myšlenka zamlouvala.

„Musíš tam jít, Kevine,“ prohlásila Luna. „Musíš si s nimi alespoň promluvit.“

***

„Ne,“ odmítla ho rezolutně matka a postavila přitom kávu na stůl tak prudce, až vyšplíchla. „Ne, Kevine, tohle rozhodně ne!“

„Ale mami—“

„Nepovezu tě do San Francisca jen aby sis mohl popovídat s bandou cvoků,“ zavrtěla hlavou matka.

Kevin k ní natáhl ruku s telefonem, aby jí ukázal informace o SETI. „Nejsou to cvoci,“ hájil se. „Jsou to vědci.“

„I vědci můžou zcvoknout,“ prohlásila matka. „A celá ta myšlenka… Kevine, nemůžeš se prostě smířit s tím, že vidíš věci, které neexistují?“

A to byl ten problém. Smířit se s tím by bylo až příliš snadné. Bylo by snadné si říct, že nic z toho neexistuje, ale stále ho hlodala myšlenka, že pokud by se s tím smířil, nebylo by to správně. Odpočet pořád tikal a Kevin měl pocit, že si s někým musí promluvit dřív, než bude pozdě.

„Mami, ta čísla, o kterých jsem ti říkal… ukázalo se, že jsou to souřadnice hvězdné soustavy.“

„Existuje spousta hvězd a jsem si docela jistá, že jakákoli náhodná číselná řada by se na některou z nich hodila,“ odporovala matka. „Buď by to byla nějaká hvězdokupa nebo… nebo… nevím toho o hvězdách dost, ale určitě by se vždycky něco našlo.“

„Tak to není,“ bránil se Kevin. „Byly to úplně přesné souřadnice. Luna je vyhledala a objevil se systém Trappist 1. Je to jediná věc, která se objevila.“

„Mohlo mě napadnout, že za tím bude Luna,“ povzdechla si matka. „Mám tu holku ráda, ale má až příliš divokou představivost.“

„Prosím, mami,“ škemral Kevin. „Vážně je to tak.“

Matka mu položila ruce na ramena. Kevin si uvědomil, že je vyšší než ona? Kdy vlastně tak vyrostl? „Není to tak, Kevine. Doktorka Yalestromová mi řekla, že máš problém se s tím vším smířit. Musíš pochopit, co se děje a já ti musím pomoct se s tím smířit.“

„Já vím, že umírám, mami,“ pronesl Kevin. Neměl to říkat takhle napřímo, protože už zase viděl, jak se matce hrnou slzy do očí.

„Vážně? Protože tohle—“

„Najdu způsob, jak se tam dostat,“ prohlásil Kevin. „Pojedu autobusem, když budu muset. Nebo vlakem a pak pěšky. Musím si s nimi alespoň promluvit.“

„Vždyť se ti vysmějou,“ odtáhla se od něj matka. Ani se mu nepodívala do očí. „Chápeš, že přesně to se stane, že, Kevine? Snažím se tě chránit.“

„Já vím, o co se snažíš,“ přikývl Kevin. „A vím, že se mi nejspíš vysmějou, ale musím to alespoň zkusit, mami. Mám pocit, že je to vážně důležité.“

Chtěl toho říct víc, ale měl pocit, že by to možná právě teď ničemu nepomohlo. Jeho matka ztichla a on tušil, že přemýšlí. V nic lepšího ani teď nemohl doufat. Přemýšlela a bubnovala přitom prsty na kuchyňskou linku. Pak se rozhodla.

Kevin slyšel její hluboký povzdech.

„Tak dobře,“ řekla. „Udělám to pro tebe. Vezmu tě tam, ale jen proto, že kdybych to neudělala, nejspíš by mi brzy volala policie, že můj syn zkolaboval někde na autobusové zastávce.“

„Díky, mami,“ usmál se Kevin a objal ji.

Věděl, že mu nevěří, ale svým způsobem to jen dokazovalo, jak moc ho má ráda.