Christopher Blue seděl celý promočený a chvějící se v kanceláři profesorky Obsidiánové. Jeho blond vlasy se mu lepily k hlavě v mokrých pramenech. Páchla z něj voda Temže a v místnosti tak bylo k nevydržení.
Všichni ostatní Obsidiáni seděli kolem stolu se sklíčenými výrazy. Ruce složené a zírali na něj. Malcolm Mstivý se na něj díval krutým pohledem, kdyby mohl pohledem zabíjet, bylo by už po Chrisovi.
Malcolm Chrise očividně vinil z jejich selhání na konci sedmnáctého století.
Chris si frustrovaně vzpomněl na okamžik, kdy Olivera málem zabil. Bylo to na břehu Temže. Držel ho za kotník a stačilo ho stáhnout do vody! Jeho bratrovi se ale nějak podařilo mu vyklouznout a zmizet v portále.
Prudce se otevřely dveře a vytrhly tak Chrise z úvah. Profesorka Obsidiánová vtančila do místnosti. Jako obvykle za ní vlál její plášť.
Chris ji sledoval s opatrným očekáváním. Profesorka těžce usedla na své místo a postupně se všem podívala do očí. Napětí v místnosti narůstalo každou v tichu uplynulou sekundou.
Nakonec promluvila. „Zklamali jste mě.“
Zastavila se pohledem na Chrisovi. Ten se v židli napřímil, kousl se do tváře a čekal, až ho před ostatními vypeskuje.
Překvapilo ho ale, když z něj pohledem sklouzla a zaměřila se na Malcolma.
„A nejvíc ty, Malcolme Mstivý.“ Hlas měla ledově chladný.
„Já?“ vykřikl Malcolm. Napřáhl ruku ke Chrisovi. „To on nechal Olivera utéct i s Koulí Kandry! Pokud to někdo pokazil, byl to on. To on nás vedl.“
„Vést jsi měl ty,“ štěkla profesorka Obsidiánová.
„Řekla jste, že vede nejsilnější,“ protestoval Malcolm.
Profesorka Obsidiánová praštila rukama do stolu, aby ho umlčela. „Nejsilnější jsi měl být ty, Malcolme! Ty! Trénovaný vidoucí! Christopher svoji moc zrovna získal a už za několik hodin jeho moc překonala tu tvoji!“
Chris cítil, jak se mu hruď dme hrdostí. Vždy si myslel, že je výjimečný. Pohled na hanbu v Malcolmově tváři je něco, co si zapamatuje už navždycky.
Profesorka Obsidiánová se ale prudce obrátila přímo na něj. „Ty se klidně přestaň ušklíbat, Christophere Blue,“ štěkla. „K tobě se ještě dostanu.“
Chris náhle pocítil úzkost. Rychle se zatvářil naprosto neutrálně.
„Ano, madam,“ zaskřehotal a v myšlenkách už přemítal nad tresty, které ho mohly potkat.
Profesorka Obsidiánová ho tvrdým pohledem doslova přibila k opěradlu. Dál pokračovala stejným pevným hlasem. „Poskytla jsem ti nejmocnější černou magii. Máš ohromný potenciál. Ale musíš cvičit.“
Chris šokovaně zamrkal. Slyšel, jak se Obsidiáni kolem zavrtěli na svých místech. Slova profesorky Obsidiánové je očividně překvapila.
„Cvičit?“ vyhrkl Malcolm. „A co trest?“
Profesorka Obsidiánová ho ignorovala. Nespouštěla oči z Chrise.
„Cvičit?“ zopakoval Chris.
„Ano. Pořádně. Tvoje moc je příliš silná pro kteréhokoli mého učitele.“
Profesorka luskla prsty a dveře za ní se prudce otevřely. Do kanceláře vešel muž. Byl oblečený v dlouhé černé kápi, která mu kryla jak obličej, tak i celé jeho tělo. Jediná viditelná věc byly jiskřivě modré oči zbloudilého vidoucího.
„Tohle je tvůj nový trenér,“ řekla profesorka Obsidiánová Chrisovi. „Plukovník Kain.“
Chris ho okamžitě poznal. Byl to jeden z bojovníků temné armády, která bojovala se sestrou Juditou v Anglii.
Rozbušilo se mu srdce a zatočila hlava. Před chviličkou ještě čekal nějaký brutální trest a teď zjistil, že ho bude cvičit voják temné armády! To tedy byl zvrat.
I přes snahu tvářit se neutrálně, cítil Chris, jak se mu v koutku úst formuje úsměšek. Když byl koncem sedmnáctého století v Anglii a bojoval po boku temné armády, cítil, jak ho to k ní táhne. Jako kdyby mu něco říkalo, že k ní patří víc než do Obsidiánové školy. A teď se mu jeho přání plnilo.
„Bude to extrémně těžké,“ vyštěkla profesorka Obsidiánová a přitáhla tak k sobě jeho pozornost.
Chris rychle přikývl. „Rozumím. Budu se opravdu snažit, madam,“ vyhrkl.
Ředitelka se odmlčela, stiskla rty, jako kdyby ještě nad něčím uvažovala.
V Chrisovi se kroutily vnitřnosti. Profesorka Obsidiánová měla na většinu lidí zvláštní vliv. A co bylo podivnější, jeho strach z ní v něm vzbuzoval ještě větší obdiv k ní a touhu ji potěšit.
„To bys měl,“ pronesla nakonec a usadila se zpátky na svůj trůn. „Protože třetí šanci už nedostaneš.“
Do Chrise jako kdyby uhodil blesk. Nepotřeboval, aby mu profesorka Obsidiánová vysvětlila, co tím myslí. Jednou ji zklamal. Tohle byla jeho poslední šance dokázat, že za něco stojí. Pokud znovu selže, bude konec.
Koutkem oka viděl, jak si varování – ne, hrozbu – profesorky Obsidiánové uvědomil i Malcolm Mstivý. Temně se přitom usmál. Pohled na jeho hloupý obličej v Chrisovi vyvolal ještě větší odhodlání uspět.
„Nezklamu vás,“ pronesl Chris pevně a díval se přitom profesorce Obsidiánové přímo do očí. „Ať to bude stát cokoli. Kamkoli mě pošlete. Kohokoli bude potřeba zabít. Udělám to.“
Profesorka Obsidiánová pozvedla bradu a opětovala jeho pohled. Chris si v jejích očích všiml záblesku, který mu prozradil, že mu věří.
Napětí na hrudi povolilo. Trochu se uvolnil, cítil vyčerpání ze stresu, ale také úlevu. Věřila mu. Její souhlas znamenal pro Chrise všechno.
„Dobře,“ pronesla profesorka Obsidiánová a ostře přikývla. „Nemáme totiž času nazbyt.“
Naklonila se kupředu a zamávala nad mísou plnou stříbřité kapaliny. Byl to její nástroj, kterým špehovala nepřátele v Ametystově Škole pro Vidoucí. Za normálních okolností v ní byli vidět. Teď ale ukazovala jen nějaké šmouhy, jako temný bouřkový mrak.
„Po vašem selhání v Anglii se Ametystova škola opevnila ještě víc,“ vysvětlila. „Nevidím už dovnitř. Ale nebojte se. Máme tam lidi, kteří pracují pro nás.“
„Je tam krysa?“ zeptala se zrzavá Madeleine.
Bylo to poprvé, kdy se opovážil promluvit jiný Obsidián než jen Malcolm nebo Chris.
Profesorka Obsidiánová se na ni podívala a usmála se. „Ano.“
Madeleine se zatvářila potěšeně. Zatleskala. „Paráda. Kdo je to? Student? Učit—“
Než ale Madeleine dokončila větu, udělala profesorka Obsidiánová gesto, jako by zapínala zip ve vzduchu. V okamžiku zmizely Madeleininy rty a tam, kde původně byla ústa, byla uzavřená tvář.
Chris sebou trhnul. Pohled na Madeleine bez úst ho šokoval. Ale co ho šokovalo ještě víc, bylo, proč se profesorka Obsidiánová rozhodla ukázat svoji moc právě tímhle způsobem. Šlo o varování, uvědomil si Chris. Varování pro něj. Něco takového ho čekalo, pokud by zvrtal svoji misi.
Madeleine poplašeně koulela očima a přitiskla si ruce k obličeji. Místo mluvení teď vydávala jen přidušené huhlání.
„Ještě někdo má chuť vyrušovat?“ zeptala se profesorka Obsidiánová a přejela pohledem po studentech.
Nikdo nepromluvil.
Ředitelka pokračovala, jako by se nic nestalo. „Opevnění, které zastírá můj pohled, zahrnuje jen školní pozemky. Což znamená, že jakmile Oliver Blue vyjde za hranice školy, budu ho zase moct sledovat.“
Když zaslechl bratrovo jméno, napřímil se Chris o něco víc. Jeho touha zabít toho ubožáka znovu rostla. Zmocňovala se ho jako horečka, duněla mu v uších jako nějaký rituální buben.
„A jakmile to udělá,“ pokračovala profesorka Obsidiánová nebezpečným hlasem, „půjdete po něm.“
Praštila pěstí do stolu a všichni sebou trhli. Ona ale upírala pohled na Christophera.
Ten polkl, měl pocit, jako by její pohled procházel přímo skrz něj.
Promluvila hlasitěji, nelítostněji a nadšeněji. „Tentokrát neselžeme. Nemůžeme selhat.“ V očích se jí mstivě zablesklo. Vstala a zamávala pěstí ve vzduchu. „Tentokrát Olivera Bluea zabijeme.“
Odcházet ze Školy pro Vidoucí bylo pro Olivera vždycky těžké. Nejen proto, že to zahrnovalo opuštění přátel a učitelů, které obdivoval, ale také proto, že byla škola umístěna v roce 1944, přímo v probíhající válce, což znamenalo, že odchod byl vždy nebezpečný.
Oliver slyšel, jak Hazel vedle něj hvízdla. Podíval se na ni a viděl, že přejíždí pohledem po všech továrnách a skladištích kolem. Válečný průmysl jel na plné obrátky. Vysoké komíny chrlily oblaka kouře. Občas se objevil ohnivý záblesk. Velké plakáty zdobily všechna volná místa a pobízeli muže, aby se přidali k armádě. Na pozadí vlály americké vlajky. Kolem projížděla nápadná černá auta jako vystřižená z nějakých gangsterek.
„Už jsem zapomněla, jaký je svět mimo Školu pro Vidoucí,“ pronesla Hazel. „Je to tak dlouho.“
Stejně jako ostatní studenti i Hazel opustila svůj starý život, aby se cvičila a stala se vidoucí. Aby se účastnila důležitých misí a cestování časem, aby udržela historii v pořádku. Tohle byla její první mise a Oliver chápal, proč se tváří tak ohromeně.
Walter došel k nim a zastavil se na okraji chodníku, kolem kterého se řítila auta.
„Kam teď?“ zeptal se.
Zastavil se i David. Držel v ruce žezlo. Oliver měl pocit, že dává smysl, aby jejich zbraň měl právě bojovník. Viděl, jak se písek v žezle stále sype. Znovu si s hrůzou uvědomil, že jim plyne čas.
„Musíme najít portál,“ pronesl Oliver.
Rychle vytáhl z kapsy kompas. Speciální zařízení, které mu dal jeho průvodce, Armando. Kdysi patřil jeho rodičům. Spolu se zápisníkem jeho otce plným poznámek ze studií to bylo jediné spojení s jeho rodiči. Pomohl mu na předchozí misi a Oliver si byl jistý, že mu pomůže i teď. Sice se s rodiči nikdy nesetkal, ale takhle měl pocit, že ho stále provázejí a vedou dál.
Symboly, pokud je správně interpretoval, mu ukazovaly budoucnost. Mohl tak kompas použít k cestě k portálu.
Zadíval se na něj. Hlavní číselník, ten největší, ukazoval přímo na symbol dveří.
To bylo podle Olivera snadno pochopitelné. Jejich úkolem bylo najít portál a ten určitě reprezentoval symbol dveří.
Když se ale zadíval na ostatní zlaté číselníky, jeden ukazoval na symbol, který vypadal jako egyptský hieroglyf, začalo být trochu obtížnější si správně vyložit, co se jim kompas snažil sdělit. Jeden obrázek vypadal jako čep, další jako sova. Třetí byl jasný pes. Ale co znamenaly všechny společně?
„Čep. Sova. Pes…“ mumlal Oliver zmateně. Pak mu to konečně došlo. Překvapeně vydechl. „Továrna!“
Pokud správně chápal, co mu kompas sděluje, měl jít na místo, které Oliver dobře znal. Do továrny Armanda Illstroma, do Illstromových vynálezů.
Továrna byla nedaleko odsud. Čep mohl reprezentovat stroje, které tam byly, sova, mechanické létající ptáky pod střechou a pes mohl být Horácio, věrný bloodhound starého vynálezce.
Oliver si nebyl jistý, jestli si symboly vykládá správně, ale dávalo by smysl, kdyby byl portál někde na pozemcích továrny. Nemohl si pomoct, cítil radost z toho, že zase uvidí svého starého hrdinu. Měl pocit, že už je to neskutečně dlouho, co byl v kouzelné továrně.
„Tudy,“ řekl ostatním a zamířil směrem k továrně.
Společně vyrazili kupředu. Procházeli kolem řad válečných továren produkujících výzbroj. Dělníci v hnědých a béžových kombinézách procházeli dovnitř a ven těžkými ocelovými dveřmi. Dokonce mezi nimi byla i spousta žen. Pokaždé, když se otevřely dveře, byl zřetelněji slyšet hluk pil a vrtaček a dalšího těžkého vybavení.
„Doufám, že Ester nemá bolesti,“ pronesla Hazel cestou.
Už jen při zmínce jejího jména se Oliverovi sevřel žaludek.
„Starají se o ni dobře,“ odpověděl Walter. „Ošetřovna ve Škole pro Vidoucí je nejlepší ve vesmíru.“
David šel vedle Olivera. Byl nejméně o hlavu vyšší než on. Vlasy si teď stáhl do malého ohonu. Vzhledem k tomu, že byl celý v černém a žezlo si pověsil na záda, vypadal trochu jako ninja.
„Proč jsi na téhle misi se mnou?“ zeptal se ho Oliver.
Sotva domluvil, uvědomil si, že mluvil poněkud nevrle. Rozhodně to tak nemyslel, byl ale trochu zmatený. A vzhledem k tomu, že s ním na misi byl někdo cizí, cítil se ještě nejistěji.
David se na něj podíval s neutrálním výrazem. Tvářil se vážně. „Copak ti to profesor Ametyst nevysvětlil?“
Oliver zavrtěl hlavou. „Vlastně ne. Jen řekl, že jsi dobrý bojovník.“
David pomalu přikývl. Stále měl neutrální výraz. Oliverovi připomínal cvičeného vojáka. „Jsem tu jako tvůj osobní srážce.“
Oliver polkl. Osobní strážce? Věděl, že cestování časem je nebezpečné, ale mít osobního strážce mu připadalo poněkud přehnané.
„Potřebuju osobního strážce?“ zeptal se.
David našpulil rty. „Nevím všechny podrobnosti. Ale profesor Ametyst mluvil vcelku jasně. Mám tě udržet naživu. Mám udělat cokoli bude nutné, abych toho dosáhl.“
Jeho vysvětlení Olivera dvakrát neuklidnilo. Profesor Ametyst si nikdy nemyslel, že potřebuje zvláštní ochranu, tak proč teď ano? Co na téhle misi bylo tak moc nebezpečné?
Na druhou stranu, kdo byl on, aby zpochybňoval ředitelův úsudek? Profesor Ametyst byl nejmocnější vidoucí, byly mu stovky let a viděl události v ohromném množství časových os. Věděl, co je nejlepší. Pokud tenhle podivně vojensky působící David Mendoza zapadal do jeho plánů, pak se s tím Oliver musel smířit.
Jak procházeli ulicemi, přitahovala Oliverovu pozornost trubice v žezle. Písek se už znatelně přesypal, dával jasně najevo, že času ubývá. Myšlenka na to, že Ester běží čas, bodla Olivera u srdce.
Nesměli váhat. Museli se dostat k portálu.
Přidal do kroku.
Nebe začínalo temnět, když se dostali na cestu vedoucí k továrně. Než ale stihl Oliver udělat další krok, zastavila ho Hazel stiskem paže.
„Co je?“ zeptal se.
Hazel ukázala na kompas v jeho rukách. „Číselníky na kompasu. Přetočily se.“
Oliver se zamračeně zadíval na kompas.
Ostatní se shromáždili kolem něj. Několik číselníků se skutečně přesunulo, i když hlavní stále mířil na dveře.
„Pořád nás vede k portálu,“ vysvětlil Oliver. „Ale zdá se, že teď máme jít jiným směrem.“
Zamžikal, snažil se pochopit, co znamenají aktuální symboly.
„Nechápu to,“ zamumlal frustrovaně. „Ukazuje na strom, cihlovou zeď, klíč a…“ zkusil kompas několikrát převrátit, aby pochopil, co je to za symbol. „…požární hydrant?“
„Aha,“ ozvala se Hazel. „Myslíš jako tamhle?“
Oliver okamžitě zvedl hlavu a zjistil, že Hazel ukazuje na druhou stranu ulice. A opravdu, stál tam požární hydrant u velkého dubu. A o něco dál byla vysoká zeď z pálených cihel. Ve zdi byly staré dřevěné dveře s velkou rezavou klíčovou dírkou.
Oliverovi se zadrhl dech. Kompas je musel vést k továrně proto, aby je nasměroval na tohle konkrétní místo.
„Myslíte, že ty dveře jsou portál?“ zeptala se Hazel.
Oliver zastrčil kompas do kapsy. „Je jen jeden způsob, jak to zjistit.“
Zavedl ostatní přes ulici ke dveřím. Zaujatě si je prohlíželi. Vypadaly úplně normálně. Vůbec nepřipomínaly portál.
Walter zkusil kliku. „Je zamčeno.“
V tu chvíli Olivera něco napadlo. Vzpomněl si na symbol klíče na kompasu. Přikrčil se a podíval se do klíčové dírky.
Na druhé straně vířil černofialový vír, kterému po povrchu přebíhaly jasné záblesky.
Oliver šokovaně zalapal po dechu, chtěl ustoupit, ale klopýtl a upadl na záda.
„Cos viděl?“ zeptala se Hazel a chytila ho za ruku.
Stejně rychle ho chytil i David.
„Portál…“ vykoktal Oliver. „Je to ten portál.“
David s Hazel pomohli Oliverovi na nohy. Walter zatím vzrušeně přidřepl ke dveřím a zadíval se klíčovou dírkou. Pak se k nim obrátil a na tváři se mu rozléval široký úsměv.
„To je mazec!“ vykřikl.
Vždy patřil k nejnadšenějším z Oliverových přátel, i když často podléhal své výbušné povaze. Hazel byla ta chytrá. Pomohla Oliverovi zneškodnit Lucasovu atomovou bombu.
Hazel se také spěchala podívat klíčovou dírkou. Když se obrátila, tvářila se poněkud jinak než Walter. „Vypadá docela děsivě.“
Oliver pomalu přikývl. Měl stejný pocit jako Hazel. Vířící fialové světlo a dlouhý tunel, který viděl skrz klíčovou dírku, ho děsil. Ještě víc ho děsila myšlenka na to, že do něj má vstoupit. Už to několikrát zažil a tak věděl, jak podivné a nepříjemné je cestovat portálem. Věděl ale také, že nemá na vybranou. Musel být statečný kvůli Ester a škole.
„Tak jak se dostaneme dovnitř,“ zeptal se David a zarumploval klikou.
Na rozdíl od ostatních zřejmě neměl nutkání se podívat klíčovou dírkou.
„Musím mít čisté úmysly,“ vysvětlil Oliver. „Pak se dostanu právě tam, kam se potřebuju dostat.“ Zadíval se na přátele stojící vedle něj. „Vy půjdete za mnou.“
Oliver věděl, že je jen jediná možnost, jak zajistit, že budou jeho úmysly čisté. Zadíval se na ptačí amulet.
Na povrchu černého onyxu viděl spící Ester. Byla krásná jako vždy. Vypadala ale utrápeně, jako by prožívala hroznou bolest.
Oliverovi se rozbušilo srdce. Musel ji zachránit.
„Jsem připravený,“ řekl.
Sáhl na kliku a zabral. Nic se nestalo. Dveře se neotevřely.
„Nefunguje to!“ vyhrkl.
Ucítil tíhu na hrudi. Jeho úmysly nakonec nebyly dost čisté? Začínaly se ho zmocňovat pochyby. Možná se profesor Ametyst spletl, když ho na tuto misi poslal. Možná nakonec neměl dost čisté srdce.
„Já to zkusím,“ pronesla Hazel. „Ester je i moje kamarádka.“
I ona zarumplovala klikou. Dveře se ale neotevřely.
Jako další to zkusil Walter, ale selhal i on.
Oliver ucítil v břiše naprostou prázdnotu. Nedokázali překonat první zádrhel! A přesýpací hodiny v trubici žezla mu neustále připomínaly, že nemají neomezený čas. Že si musejí pospíšit, pokud ji mají zachránit.
Pak ke dveřím přistoupil David. Oliver věděl, že David, který k Ester nic necítil, protože ji nikdy ani nepotkal, nemohl být tím, kdo otevře dveře k portálu. Jinou možnost ale neměli, takže to klidně mohl zkusit.
Tvářil se zamyšleně, prohlížel si dřevěné dveře před sebou a nakláněl přitom hlavu ze strany na stranu. Pak maličko ustoupil, zapřel se o zem a prudce vykopl. Vypadal přitom jako kickboxer.
K překvapení všech se dveře otevřely dokořán.
Přímo za nimi vířil portál. Ohromný, divoce se zmítající a jako zvíře řvoucí vír. Oliver zalapal po dechu. Měl pocit, jako by se ho poryv větru snažil stáhnout do víru.
I když teď měli přístup k portálu, nemohl si pomoct. Cítil, že selhal. Proč se dveře neotevřely kvůli němu? Proč je otevřel David?
Podíval se na chlapce, kterého s nimi poslal profesor Ametyst. Vlasy mu přitom bičovaly obličej.
„Jak to, že jsi otevřel právě ty?“ zeptal se Oliver do řvoucího větru.
„Protože,“ vykřikl David, „mi došlo, že pokud tě portál přenese tam, kam potřebuješ, jen když máš čisté úmysly, možná se dveře otevřou jen tomu, kdo je prostě chce otevřít. Vy všichni se soustředíte na Ester, na cíl. Já se soustředím jen na to, abych ti pomohl, jak budu moct. Jediným mým cílem tak bylo otevřít ti dveře.“
Jeho slova Olivera hluboce zasáhla. Takže jediným Davidovým záměrem bylo mu pomoct? Jeho schopnost otevřít dveře prokazovala jeho loajalitu. Proto ho profesor Ametyst poslal.
„Teď je řada na tobě, Olivere,“ řekla Hazel. „Musíš prokázat své čisté úmysly.“
Oliver to chápal. Cítil se neuvěřitelně motivovaný. Znovu se chopil amuletu a soustředil se na spící Ester. Rozbušilo se mu srdce.
Vítr dál kvílel.
Oliver se podíval na přátele. „Teď, nebo nikdy.“
Skočili.
О проекте
О подписке