KAPITOLA OSMÁ

Godfrey, Akorth, Fulton, Merek a Ario, všichni oblečení do finiánských plášťů, kráčeli zářícími ulicemi Volusie. Šli semknutí k sobě, obezřetní a napjatí. Godfreyho otupělost po poslední pitce odezněla už před nějakou dobou a teď vedl svou skupinku neznámými ulicemi. Pytle se zlatem měl zavěšené u pasu a proklínal sám sebe za to, že se dobrovolně přihlásil na tuto misi, a jeho mozek pracoval ze všech sil, aby vymyslel, co dál. Právě teď by dal cokoli za možnost napít se něčeho ostřejšího.

Jaký strašný, příšerný nápad to byl, přijít sem. Proč jen ho pro všechno na světě musel přepadnout takový záchvat hrdinství? Co vůbec znamenalo hrdinství? přemítal. Okamžik vášně, obětavosti, šílenství. Teď mu po něm zbylo jen vyschlé hrdlo, divoce bušící srdce a roztřesené ruce. Nesnášel tenhle pocit, nesnášel každou vteřinu, kdy se takhle cítil. Přál si, aby byl držel svou prořízlou pusu zavřenou. Hrdinství nebylo nic pro něj.

Nebo ano?

Už si nebyl jistý vůbec ničím. Vše, co právě teď věděl, bylo to, že chce přežít, žít, pít, být kdekoli, jen ne tady. Dal by cokoli za pivo. Vyměnil by ten nejhrdinštější skutek světa za džbánek piva.

„A kdo to přesně má být, ten koho jdeme uplatit?“ zeptal se Merek, který došel Godfreyho a dál kráčeli ulicemi bok po boku.

Godfrey ze všech sil namáhal mozek.

„Potřebujeme někoho v jejich armádě,“ řekl nakonec. „Velitele. S ne příliš vysokým postavením. Někoho tak akorát. Někoho, koho zajímá víc zlato než zabíjení.“

„A kde takového člověka najdeme?“ zeptal se Ario. „Nemůžeme přeci jen tak napochodovat do jejich kasáren.“

„Podle mých zkušeností existuje jen jedno místo, kde spolehlivě najdeme člověka s pochybnou morálkou,“ řekl Akorth. „Hospoda.“

„To je slovo do pranice!“ pochválil ho Fulton. „Konečně někdo rozumně promluvil.“

„Nezdá se mi to jako dobrý nápad,“ odvětil Ario. „Vypadá to, jako že se prostě jen chcete napít.“

„No já rozhodně chci,“ řekl Akorth. „A co je na tom tak špatného?“

„Co si myslíš?“ opáčil Ario. „Myslíš, že jen tak napochoduješ do hospody, najdeš vojenského velitele a podstrčíš mu úplatek? Vážně myslíš, že to bude tak snadné?“

„Hele, ten kluk má pravdu,“ vmísil se Merek. „Je to špatný nápad. Stačilo by, aby zmerčili naše zlato. Zabijou nás a nechají si ho pro sebe.“

„A přesně proto nebudeme brát zlato s sebou,“ pronesl Godfrey, který už došel k rozhodnutí.

„Heh?“ nechápavě ze sebe vyrazil Merek a otočil se na něj. „A co s ním tedy chceš dělat?“

„Schovat ho,“ odpověděl Godfrey.

„Schovat? Všechno tohle zlato?“ zeptal se Ario. „Zbláznil ses? Je ho strašně moc. Stačilo by na to, aby sis koupil půlku města.“

„A právě proto ho schováme,“ pronesl Godfrey a při té myšlence se mu hned zlepšila nálada. „Najdeme správného člověka za správnou cenu, někoho, komu můžeme věřit, a přivedeme ho přímo ke zlatu.“

Merek se roztřásl.

„To je sebevražedný plán. S celou touhle výpravou to jde od desíti k pěti. Bůh ví proč jsme tě následovali až sem a ty nás teď vedeš rovnou do hrobu.“

„Následovali jste mě sem, protože věříte v čest a odvahu,“ řekl Godfrey. „Následovali jste mě, protože od okamžiku, kdy jste se tak rozhodli, jsme se stali bratry. Bratry v našem společném boji. A bratři se vzájemně neopouštějí.“

Ostatní ztichli a dál v chůzi pokračovali mlčky. Godfrey překvapil sám sebe. Sám zcela nerozuměl téhle své skryté stránce, která tu a tam vyplula na povrch. Mluvil z něj jeho otec? Nebo to byla jeho vlastní slova?

Zahnuli za roh a před nimi se rozprostřelo centrum města. Godfreyho znovu uchvátila jeho krása. Všechno zářilo, ulice byly lemované pravým zlatem a prokládané kanály mořské vody. Všude bylo světlo, které ho oslepovalo, jak se odráželo od všudypřítomného zlata. Celé město žilo a ohromený Godfrey vkročil do husté tlačenice lidí. Cítil četné nárazy do ramen, ale hlavu držel skloněnou, aby ho nezpozorovali imperiální vojáci.

Vojáci, ve všech možných druzích zbroje, pochodovali sem a tam všemi směry, stejně jako imperiální šlechta a měšťané – mohutní muži s typicky žlutou kůží a malými rohy. Mnozí z nich měli podél ulic Volusie vlastní stánky a prodávali všelijaké zboží. Godfrey zde také poprvé spatřil imperiální ženy. Byly stejně vysoké jako muži a měly i stejně široká ramena. Postavami připomínaly spíš některé muže z Prstenu. Rohy měly na rozdíl od mužů delší, špičatější a lesklé, v barvě mořské vody. Vypadaly divočeji než muži. Godfreyho napadlo, že by se velmi nerad dostal s některou z nich do šarvátky.

„Třeba bychom si mohli s některými z místních krasavic trochu užít,“ řekl Akorth a říhl.

„Myslím, že by jim přineslo větší potěšení podříznout ti krk,“ opáčil Fulton.

Akorth se otřásl.

„Třeba by šlo obojí,“ pokračoval. „Alespoň bych umřel jako šťastnej chlap.“

Jak zástupy lidí houstly, skupinka si stále obtížněji razila cestu. Godfrey, zpocený a roztřesený obavami, se nutil být silný a statečný, myslel na všechny ve vesnici a také na svou sestru, na ty, kteří potřebovali jejich pomoc. Přemítal, proti jaké přesile stojí. Snad když na téhle výpravě uspěje, bude to znát. Snad jim dokáže opravdu pomoci. Nebyl to smělý a velkolepý čin po vzoru jeho bratrů. Byl to jeho vlastní způsob. Jediný způsob, který znal.

Když zatočili za další roh, Godfrey vzhlédl a spatřil přesně to, co hledal. V dálce před nimi se z kamenné budovy vyřítila skupinka mužů a rvali se jeden s druhým, zatímco se kolem nich srocoval hlouček přihlížejících, kteří je nadšeně povzbuzovali. Klopýtali a nemotorně se oháněli a rozdávali nepřesně mířené rány, přesně tím způsobem, který Godfrey velmi dobře poznával – byli opilí. Napadlo ho, že opilci vypadají kdekoli na světě stejně. Byl to spolek bláznů. Pak si povšiml malé černé cedule visící nade dveřmi podniku, ze kterého se rváči vyřítili. Godfreymu hned bylo jasné, kde jsou.

„Tamhle,“ řekl Godfrey jako kdyby hleděl na posvátnou modlu. „To je přesně to, co chceme.“

„Nejčistší hospoda, jakou jsem kdy viděl,“ zhodnotil Akorth.

Godfrey si povšiml elegantní fasády a musel mu dát za pravdu.

Merek si odfrkl.

„Uvnitř jsou všechny hospody stejné. Budou tam stejní opilci a hlupáci jako by byli kdekoli jinde.“

„To jsou moji lidi,“ řekl Fulton a olizoval si rty, jako kdyby už cítil chuť piva.

„A jak se tam asi dostaneme?“ zeptal se Ario.

Godfrey shlédl a pochopil, na co naráží. Ulice, na které stáli, končila kanálem. Nebylo možné odsud k hospodě dojít.

Godfrey si povšiml, jak jejich směrem připlouvá malá zlatá loďka, ve které seděli dva imperiální muži. Sledoval, jak vyskočili z loďky, přivázali ji za lano ke sloupku a odešli do města. Za loďkou se ani jednou neohlédli. Godfrey si povšiml zbroje jednoho z nich a usoudil, že to byli důstojníci a že ti nemají zapotřebí se o loďku obávat. Věděli, že nikdo není takový hlupák, aby se pokusil jejich loďku ukrást.

Godfrey a Merek si vyměnili chápavé pohledy. Godfreymu došlo, že bystré mysli přemýšlejí stejně. Nebo alespoň bystré mysli těch, kdo ví, jak to chodí v žalářích a v postranních uličkách.

Merek vykročil kupředu, vytáhl nůž a přeřízl lano, kterým byla loďka přivázaná. Jeden po druhém nastoupili na malou zlatou loďku, která se na vodě nebezpečně kývala. Godfrey se zaklonil a botou odstrčil loďku od břehu.

Pluli kanálem a houpali se na hladině. Merek se chopil dlouhého vesla a začal veslovat.

„Tohle je šílenství,“ řekl Ario a ohlížel se zpět směrem, kudy odešli oba důstojníci. „Můžou se kdykoli vrátit.“

Godfrey upíral zrak přímo před sebe a přikývl.

„Tak to bychom měli veslovat rychleji,“ řekl.

KAPITOLA DEVÁTÁ

Volusie stála uprostřed nekonečné pouště, kolem nohou se jí svíjel prach stejně zelené barvy, jako byla půda a kamení, které tvořilo poušť. Čelem k ní stáli vyslanci Dansku. Volusie stála hrdě, doprovázel ji tucet jejích nejbližších poradců a společně se setkali se dvěma tucty vyslanců imperiálního města. Byli to typičtí zástupci imperiální rasy – vysocí, se širokými rameny a zářivě žlutou kůží. Oči se jim rudě leskly a na hlavě měly dva malé rohy. Jediným rozdílem oproti ostatním obyvatelům Impéria bylo to, že lidem z Dansku postupem času rostly rohy spíše do stran místo přímo vzhůru.

Když se Volusie zahleděla do dálky za jejich záda, viděla na obzoru se tyčící pouštní město Dansk. Vysoké, neskutečně impozantní, stoupající stovku stop do nebe. Jeho zelené zdi měly barvu pouště. Volusie nedokázala rozeznat, jestli byly vystavěné z cihel nebo z pouštního kamení. Město bylo postavené ve tvaru perfektního kruhu, na vrcholech zdí se táhla dlouhá cimbuří a mezi nimi byli vidět každých deset stop vojáci stojící na stráži. Pozorně sledovali poušť ve všech směrech. Městské hradby se zdály neproniknutelné.

Dansk ležel přímo na jih od Maltolisu, na půli cesty mezi městem Šíleného prince a jižním kapitolem. Byla to pevnost a současně klíčová křižovatka. Volusie o něm často slýchávala od svojí matky, ale nikdy ho sama nenavštívila. Matka vždy tvrdila, že nikdo nemůže dobýt Impérium, aniž by předtím dobyl Dansk.

Volusie se vrátila pohledem k vůdci vyslanců. Stál před ní se svým písařem, od pohledu namyšlený, a arogantně se na ni usmíval. Vypadal jinak než ostatní. Bylo jasné, že je to jejich velitel. Vznášela se kolem něj aura sebevědomí, ve tváři měl víc jizev než ostatní a z hlavy mu klesaly dva dlouhé copánky až k pasu.

Stáli proti sobě dlouhou dobu, nikdo z nich nechtěl promluvit jako první a tak jediný zvuk, který narušoval ticho, bylo vytí pouštního větru.

Velitele vyslanců zřejmě přestalo mlčení bavit a tak promluvil:

„Takže ty chceš vstoupit do našeho města?“ zeptal se jí. „Ty a tvoji muži?“

Volusie na něj hleděla pevným pohledem. Její výraz se ani v nejmenším nezměnil.

„Nechci do města vstoupit,“ pronesla. „Chci si ho vzít. Přišla jsem sem, abych ti nabídla podmínky kapitulace.“

Vyslanec na ni několik vteřin jen beze slova zíral, jako by se snažil pochopit, co mu právě řekla. Pak se mu oči rozšířily překvapením, zaklonil se a z plna hrdla se rozesmál. Volusie zrudla rozhořčením.

„My?!“ zeptal se. „A kapitulovat?!“

Vřískal smíchy, jako by právě slyšel ten nejlepší vtip pod sluncem. Volusie na něj chladně zírala a všimla si, že vojáci z jeho doprovodu se nesmějí – dokonce se ani nepousmáli. Dívali se na ni se vší vážností.

„Jsi jen holka,“ pronesl konečně vyslanec a tvářil se pobaveně. „Nevíš nic o historii Dansku, o historii naší pouště a našich lidí. Kdyby ano, věděla bys, že my se nikdy nevzdali. Ani jednou. Za celých deset tisíc let. Nikomu. Dokonce ani armádám Atlowa Velikého. A Dansk nikdy nebyl dobyt.“

Jeho úsměv se změnil v úšklebek.

„A teď sis přišla ty,“ pokračoval, „hloupá mladá holka odnikud s tuctem vojáků a žádáš naši kapitulaci? Řekni mi, proč bych tě neměl zabít rovnou tady na místě? Nebo proč bych tě neměl vrhnout do našich žalářů? Myslím, že to ty bys měla uvažovat o kapitulaci. Pokud tě pošlu pryč, zabije tě poušť. A pokud tě vezmu s sebou, můžu tě zabít já.“

Volusie na něj klidně dál hleděla, ani se nezachvěla.

„Nebudu ti svoji nabídku opakovat,“ pronesla nenuceně. „Když teď kapitulujete, ušetřím vaše životy.“

Zmateně se na ni zadíval, jako by mu konečně došlo, že mluví vážně.

„Jsi bláznivá malá holka. Příliš dlouho jsi trpěla pod paprsky pouštních sluncí.“

Volusie na něj hleděla stále temnějším pohledem.

„Nejsem žádná malá holka,“ odpověděla. „Já jsem velká Volusie z velkého města Volusie. Jsem bohyně Volusie. A ty i všechny ostatní bytosti na zemi jste mi podřízeni.“

Při pohledu na ni se mu postupně měnil výraz ve tváři. Teď se na ni díval, jako by opravdu zešílela.

„Ty nejsi Volusie,“ řekl. „Volusie je starší. Sám jsem se s ní už setkal. Byla to velmi nepříjemná zkušenost. A přesto vidím jistou podobu. Ty jsi… její dcera. Ano, teď už je mi to jasné. Proč si s námi nepřišla promluvit sama tvoje matka? Proč posílá tebe? Svoji dceru?“

„Já jsem Volusie,“ odpověděla. „Moje matka je mrtvá. O to jsem se sama postarala.“

Vyslanec na ni hleděl stále vážněji. Poprvé za celou dobu se zdál nejistý.

„Možná se ti podařilo zavraždit svoji matku,“ řekl. „Ale jsi blázen, když vyhrožuješ nám. Nejsme žádná bezbranná žena a armáda Volusie je daleko odsud. Jsi blázen, když ses vydala tak daleko od svého sídla. Opravdu si myslíš, že můžeš získat město s pouhým tuctem vojáků?“ zeptal se jí. Pak sevřel do dlaně jílec meče, jako by se rozmýšlel, jestli ji má zabít.

Pomalu se na něj usmála.

„Nemůžu získat město s tuctem mužů,“ odpověděla. „Ale můžu ho získat se dvěma sty tisíci.“

Volusie pozvedla ruku do vzduchu. Svírala v ní zlaté žezlo. Nespouštěla oči z vyslance a zdvihala ruku stále výš. Sledovala, jak se jeho výraz znovu mění. Tentokrát bloudil očima on za jejími zády a z jeho pohledu šel vyčíst šok a strach. Volusie se nemusela obracet, aby věděla, na co se dívá: jejích dvě stě tisíc vojáků z Maltolisu obklopilo na její znamení horu a rozestoupilo se po celém horizontu. Vůdce Danských vyslanců teď věděl, jaká hrozba se řítí na jeho město.

Celý jeho doprovod se naježil, bylo vidět, že jsou všichni zděšení a nejradši by se obrátili a běželi do bezpečí svého města.

„Armáda Maltolisu,“ pronesl vůdce vyslanců. Hlas se mu poprvé roztřásl strachem. „Co dělají tady, s tebou?“

Volusie se usmála.

„Jsem bohyně,“ odpověděla. „Proč by mi neměli sloužit?“

Vyslanec teď na ni hleděl s výrazem hrůzy a překvapení.

„Přesto by ses neodvážila zaútočit na Dansk,“ řekl roztřeseným hlasem. „Jsme pod přímou ochranou hlavního města. Imperiální armáda čítá miliony mužů. Pokud zabereš naše město, mají povinnost zaútočit. Všechny vás při tom zmasakrují. Nemůžeš vyhrát. Přeci nejsi tak zbrklá. Nebo tak hloupá?“

Volusie se stále usmívala, užívala si jeho rozpaky.

„Možná tak trochu od obojího,“ řekla. „Nebo se prostě jen třesu, abych mohla vyzkoušet svoji novou armádu a ještě ji na vás trochu vycvičit. Máte neskutečnou smůlu, že vaše město stojí přímo na cestě mezi mými muži a kapitolem. A mě nesmí nikdo a nic stát v cestě.“

Zíral na ni a tvář se mu pomalu křivila ošklivým šklebem. Přesto ale bylo možné v jeho očích číst narůstající nepokoj.

„Přišli jsme jednat o podmínkách kapitulace a neshodli jsme se na nich. Připravíme se na válku, pokud je to to, co chceš. Jen si pamatuj: můžeš si za to sama.“

Pak náhle pobídl svoji zertu a s hlasitým výkřikem se obrátil a společně s ostatními vyrazil pryč. Skupina rozvířila mračna prachu.

Volusie nenuceně sesedla ze svojí zerty, pokynula rukou a přijala krátké zlaté kopí, které jí předal velitel Soku.

Pozvedla jednu ruku do větru, vnímala jeho směr a rychlost, přimhouřila oko a zamířila.

Pak prudce švihla rukou a vrhla kopí.

Klidně sledovala, jak koupí stoupá vysokým obloukem do vzduchu, zvolna klesá, letí dobrých padesát metrů a pak konečně uslyšela hlasité zanaříkání společně s uspokojujícím mlasknutím kopí zabodávajícího se do masa. Viděla, jak se kopí zanořilo do zad vůdce Danského konvoje. Ten hlasitě vykřikl a v kotrmelcích se zhroutil ze zerty na tvrdou pouštní půdu.

Jeho doprovod se zastavil a zhrozeně ho pozoroval. Všichni seděli na zertách, zdálo se, že se dohadují, jestli sesednout a sebrat velitele. Pak se podívali zpět a viděli všechny Volusiiny muže, jak pochodují směrem na město, a očividně se rychle rozmysleli. Obrátili se a prudkým tryskem vyrazili k městským branám. Vůdce nechali ležet v prachu.

Volusie se svým doprovodem dorazila k umírajícímu vůdci vyslanců. Seskočila k němu do prachu. Z dálky bylo slyšet hlasité kovové zadunění. Danští vyslanci se vrátili do města a padací brána se za nimi uzavřela, stejně jako masivní železná dvoukřídlá brána. Z města se stala nedobytná pevnost.

Volusie pohlédla na zem na umírajícího vyslance. Ten se obrátil na záda a hleděl na ni se směsicí strachu a znechucení.

„Nemůžeš útočit na někoho, kdo přijel vyjednávat,“ pronesl rozzlobeně. „Je to proti všem zákonům Impéria! Nikdo nikdy dřív neudělal nic takového!“

„Nechtěla jsem ti ublížit,“ odpověděla Volusie a poklekla po jeho boku. Natáhla ruku a dotkla se ratiště kopí. Pak na něj zatlačila a prohnala vyslanci hrot srdcem. Nepovolila, dokud se konečně nepřestal třást a nevydechl naposledy.

Široce se usmála.

„Chtěla jsem tě zabít.“