Riley se zamyslela nad fakty. Meara Keaganová je stále držena v zajetí. Vrah možná drží v zajetí také další ženy. Bylo téměř jisté, že zabíjení bude pokračovat. Kolik vražd se ještě objeví, to nebylo možné uhodnout.

Billův hlas se chvěl vzrušením.

"Riley, já tady ztrácím rozum," řekl. "Vím, že nejsem schopen se soustředit. Lucy moc pomáhá, ale pořád to je jen nováček."

Riley dokonale chápala, jak se cítil. Ironie byla hmatatelná. Ona se tu trápila kvůli případu Larryho Mullinse. Mezitím měl Bill v Delawaru pocit, jako by v minulosti jeho vlastní selhání stálo třetí ženu život.

Riley přemýšlela o tom, že by zajela za Billem. Pravděpodobně by trvalo téměř tři hodiny se tam dostat.

"Už jsi tam skončila?" Zeptal se Bill.

Riley řekla Billovi a Brentu Meredithovi, že dnes bude po slyšení o podmínečném propuštění v Marylandu.

"Jo," řekla.

"To je dobře," odpověděl Bill. "Poslal jsem pro tebe vrtulník."

"Cože jsi?" Řekla Riley a zalapala po dechu.

"Poblíž místa, kde jsi, je soukromé letiště. Pošlu ti zprávou, kde to je. Vrtulník už tam nejspíš dorazil. "Na palubě je kadet, který tvé auto odveze zpátky."

Bez dalšího slova Bill hovor ukončil.

Riley chvíli mlčky jela dál. Když slyšení během dopoledne skončilo, ulevilo se jí. Chtěla být doma, až se její dcera vrátí ze školy. Včera nedošlo na žádné další argumenty, ale April toho moc neřekla. Dnes ráno Riley odjela ještě předtím, než se April probudila.

Ale očividně bylo rozhodnuto za ni. Ať je na to připravena nebo ne, pracuje na novém případu. S April si bude muset promluvit později.

Nepřemýšlela nad tím dlouho, když došla k názoru, že to je naprosto správné. Otočila svůj vůz a následovala pokyny, které jí poslal Bill. Nejjistější lék na vyléčení jejího pocitu neúspěchu by bylo postavit před soud dalšího vraha – přimět ho čelit skutečné spravedlnosti.

Bylo na čase.

Riley zírala na mrtvou dívku, ležící na dřevěném pódiu. Bylo světlé, chladné ráno. Pódium bylo umístěno v altánu, přímo v centru na náměstí, a bylo obklopené pěkně udržovanou trávou a stromy.

Oběť vypadala překvapivě podobně jako dívky na několik měsíců starých fotografiích dvou obětí, které Riley spatřila. Ležela obličejem nahoru a byla tak vychrtlá, že až vypadala mumifikovaně. Její špinavé, potrhané oblečení jí nejspíš kdysi padlo, ale teď na ní vypadalo groteskně nadměrné. Měla staré jizvy a novější rány, které jako by se zdály být od biče.

Riley hádala, že jí bylo asi sedmnáct, stejně jako dalším dvěma obětem vraždy.

Nebo možná ne, pomyslela si.

Konec konců Meaře Keaganové bylo dvacet čtyři. Vrah možná změnil svůj styl. Tato dívka byla příliš vyhublá, než aby byla Riley schopná určit její stáří.

Riley stála mezi Billem a Lucy.

"Vypadá, jako by hladověla víc než ty druhé dvě," poznamenal Bill. "Musel ji držet mnohem déle."

Riley v Billových slovech zaslechla sebeobviňování. Podívala se na svého partnera. Hořkost se zároveň zračila v jeho tváři. Riley věděla, co si Bill myslí. Tato dívka byla jistě naživu a držena v zajetí, když tento případ vyšetřoval a nepřišel na nic. Za její smrt obviňoval sám sebe.

Riley věděla, že by se neměl obviňovat. I tak ale nevěděla co říci, aby se cítil lépe. Její vlastní lítost nad případem Larryho Mullinse zanechala v jejích ústech pachuť.

Riley se otočila, aby se rozhlédla po okolí. Z tohoto místa byla jediná, zcela viditelná stavba, budova soudu přes ulici – velká cihlová budova s věží s hodinami. Redditch bylo okouzlující koloniální městečko. Riley opravdu nepřekvapilo, že sem tělo mohlo být bez povšimnutí přineseno uprostřed noci. Celé město by bylo tvrdě spalo. Náměstí bylo lemováno chodníky, takže vrah nezanechal žádné stopy.

Místní policie odřízla náměstí páskou, aby udržela přihlížející stranou. Ale Riley si všimla, že před páskou se shromáždila média.

Měla obavy. Tisk se zatím nedoslechl, že předchozí dvě vraždy a zmizení Meary Keaganové je propojeno. Ale po další nové vraždě by si to někdo mohl dát do souvislostí. Veřejnost se to dříve nebo později dozví. Pak bude vyšetřování mnohem obtížnější.

Opodál stál šéf policie Redditche, Aaron Pomeroy.

"Jak a kdy našli tělo?" Zeptala se Riley.

"Máme pouličního čističe, který vyráží do práce ještě před svítáním. On ji našel."

Pomeroy vypadal, že to s ním dost otřáslo. Byl to stárnoucí muž s nadváhou. Riley si pomyslela, že i v tak malém městě jako je toto, policajt jeho věku už někdy řešil jednu nebo dvě vraždy. Ale pravděpodobně se nikdy nesetkal s ničím tak znepokojujícím.

Agentka Lucy Vargasová byla skrčená vedle mrtvoly a pečlivě si ji prohlížela.

"Náš vrah je přemrštěně sebevědomý," řekla Lucy.

"Proč si to myslíš?" Zeptala se Riley.

"No, vystavuje těla na odiv," řekla. "Metta Lunoeová byla nalezena na poli, Valerie Brunerová vedle silnice. Jen asi polovina všech sériových vrahů odváží své oběti z místa vraždy. Polovina z těch, kteří tak činí, je ukryje. A většina těl, která jsou ponechána na odiv, je jen tak pohozena. Toto vystavování naznačuje, že je pěkně nafoukaný."

Riley byl potěšena, že Lucy dávala ve třídě pozor. Ale z nějakého důvodu si nemyslela, že je vrah domýšlivý. Nepokoušel se před úředními orgány předvádět nebo se jim vysmívat. Měl za lubem něco jiného. Riley ale ještě nevěděla co.

Ale byla dost jistá, že to mělo něco společného se způsobem, jakým odkládal těla. Bylo to zároveň rozpačité a úmyslné. Dívčina levá paže byla natažena přímo nad její hlavou. Její pravá paže byla ale umístěná mírně doprava, podél jejího těla. Dokonce i hlava se zlomeným vazem byla narovnaná tak, aby byla co možná nejvíce v rovině se zbytkem těla.

Riley si vzpomněla na fotografie dalších obětí. Všimla si, že Lucy má u sebe tablet.

Riley se jí zeptala: "Lucy, mohla bys otevřít fotografie druhých dvou mrtvol?"

Lucy je měla připravené za pár sekund. Riley a Bill se shlukli u Lucy, aby se na fotky podívali.

Bill ukázal a řekl: "Mrtvola Metty Lunoeové je zrcadlový obraz tohoto těla – pravou ruku má zvednutou, levou ruku podél těla. Pravá paže Valerie Brunerové byla zvednutá, ale levou ruku měla umístěnou přes tělo a nasměrovanou dolů."

Riley se sehnula a uchopila mrtvolu za zápěstí a snažil se ho přesunout. Celá ruka byla nepohyblivá. Posmrtná ztuhlost se již dostavila. Pro určení přesného času smrti bude potřeba lékaře, ale Riley si byla docela jistá, že dívka je mrtvá nejméně devět hodin. A stejně jako tomu bylo u ostatních dívek, byla na toto místo přesunuta krátce poté, co ji zabil.

Čím víc se Riley dívala, tím víc jí něco nesedělo. Vrah se tolik snažil, aby mrtvolu uložil. Tělo přenesl přes náměstí, vyšel s ním šest schodů a zacházel s ním pečlivě. I tak jeho pozice nedávala smysl.

Tělo nebylo v rovině ani s jednou stěnou altánu. Nebylo propojeno s vchodem do altánku nebo s budovou soudu nebo čímkoli jiným, co Riley viděla. Zdálo se, že je položeno v nahodilém úhlu.

Ale tenhle chlap nedělá nic náhodného, pomyslela si.

Riley vycítila, že se vrah snaží něco sdělit. Neměla ani tušení, co by to mohlo být.

"Co říkáš těm pozicím?" Riley se tázala Lucy.

"Nevím," řekla Lucy. "Jen málo vrahů ukládá těla do určitých pozic. Je to divné."

Ona je v této práci nováčkem, připomněla si Riley.

Lucy ještě nepochytila, že podivné případy jsou přesně ty, ke kterým jsou běžně voláni. Pro zkušené agenty, jako Riley a Bill, se podivnost stala už dávno normální.

Riley řekla, "Lucy, pojďme se podívat na mapu."

Lucy otevřela mapu, která zobrazovala, kde byla nalezena druhá dvě těla.

"Těla byla umístěna docela blízko u sebe," řekla Lucy a znovu ukázala. "Valerie Brunerová byla nalezena necelých deset mil od místa, kde byla nalezena Metta Lunoeová. "A tahle je méně než deset mil od místa, kde byla nalezena Valerie Brunerová."

Riley viděla, že Lucy má pravdu. Nicméně Meara Keaganová zmizela pěkných pár kilometrů severně od Westree.

"Vidí někdo nějaké propojení mezi těmi lokalitami?" Zeptala se Riley Billa a Lucy.

"Ani ne," řekla Lucy. "Tělo Metty Lunoeové bylo na poli za Mowbray. Valerie Brunerová byla na okraji dálnice. A teď tahle je přímo uprostřed malého města. Je to skoro jako by vrah hledal místa, která nemají nic společného."

Právě v tom okamžiku Riley zaslechla křik mezi přihlížejícími.

"Já vím, kdo to udělal! Já vím, kdo to udělal!"

Riley, Bill a Lucy se všichni otočili a podívali se. Mladý muž za páskou mával a křičel.

"Já vím, kdo to udělal!" zvolal znovu.

KAPITOLA OSMÁ

Riley se důkladně podívala na muže, který vykřikl. Viděla, že několik lidí kolem něj kývalo a souhlasně mumlalo.

"Já vím, kdo to udělal! Já vím, kdo to udělal!"

"Josh má pravdu," řekla žena vedle něj. "Musel to být Dennis."

"Je divnej," řekl jiný muž. "Ten chlap je odjakživa časovaná bomba."

Bill a Lucy spěchali k okraji náměstí, kde muž křičel, ale Riley si držela odstup. Zavolala na jednoho z policajtů za páskou.

"Přiveďte ho sem," řekla a ukázala na člověka, který křičel.

Věděla, že je důležité oddělit ho od skupiny. Kdyby všichni začali přidávat své příběhy, bylo by nemožné dopracovat se k pravdě. Pokud bylo něco pravdy na tom, co všichni vykřikovali.

Kromě toho se kolem něj začali shromažďovat novináři. Riley by moc neposloužilo, kdyby si toho chlápka vyslechla přímo před nimi.

Policajt zvedl pásku a doprovodil muže k nim.

Stále křičel, "Všichni víme, kdo to udělal! Všichni víme, kdo to udělal!"

"Uklidněte se," řekla Riley, vzala ho za ruku a vedla ho dostatečně daleko od diváků, aby s ním mohla stranou promluvit.

"Zeptejte se kohokoliv na Dennise," řekl rozrušený muž. "Je to samotář. Je divný. Děsí dívky. Obtěžuje ženy."

Riley si vyndala svůj zápisník a stejně tak i Bill. V Billových očích spatřila intenzivní zájem. Ale věděla, že je lépe pustit se do věcí s rozvahou. Zatím toho moc nevěděli. Kromě toho byl tento muž tak rozrušený, že Riley cítila, že si musí dát na jeho úsudek pozor. Potřebovala to slyšet od někoho, kdo je více neutrální.

"Jaké je jeho celé jméno?" Zeptala se Riley.

"Dennis Vaughn," řekl muž.

"Promluv s ním," řekla Riley Billovi.

Bill přikývl a dělal si poznámky. Riley se vydala zpátky do altánu, kde policejní šéf Aaron Pomeroy stále stál vedle těla.

"Náčelníku Pomeroyi, co mi můžete říct o Dennisovi Vaughnovi?"

Riley z jeho výrazu hádala, že je mu to jméno až příliš dobře známé.

"Co o něm chcete vědět?" zeptal se.

"Myslíte si, že by mohl být pravděpodobný podezřelý?"

Pomeroy se poškrábal na hlavě. "Teď, když jste to zmínila, tak možná. Alespoň by stálo za to s ním promluvit."

"Proč?"

"No, už léta s ním máme spoustu problémů. Exhibicionismus, oplzlé chování a podobné věci. Před několika lety to bylo nakukování do oken a strávil nějaký čas v psychiatrickém centru v Delawaru. Loni byl posedlý středoškolskou roztleskávačkou, psal jí dopisy a sledoval ji. Dívky rodina si vymohla soudní zákaz, ale on ho ignoroval. Tak si odseděl šest měsíců ve vězení."

"Kdy byl propuštěn?" zeptala se.

"V únoru."

Rileyn zájem se neustále zvyšoval. Dennis Vaughn se dostal z vězení krátce předtím, než se začalo vraždit. Byla to jen náhoda?

"Místní dívky a ženy si začínají stěžovat," řekl Pomeroy. "Říká se, že si je fotí. To není nic, za co bychom ho mohli zatknout – alespoň zatím. "

"Co mi o něm ještě můžete říct?" Zeptala se Riley.

Pomeroy, pokrčil rameny. "No, je trochu pobuda. Je mu asi třicet let a nikdy neměl zaměstnání, alespoň podle toho, co se kdo pamatuje. Tahá peníze z rodiny, kterou má zde ve městě – tety, strýčkové, prarodiče. Slyšel jsem, že byl poslední dobou fakt mrzutý. Celé město viní z toho, že musel sedět ve vězení. Říká lidem, ´Jeden den.´"

"Jeden den´ co?" Zeptala se Riley.

"To nikdo neví. Lidé mu začali říkat tikající bomba. Neví, co provede příště. "Ale ve skutečnosti nikdy nebyl násilný."

Riley horečně uvažovala, snažila se v novém vodítku najít nějaký smysl.

Mezitím Bill a Lucy dokončili rozhovor s mužem a šli směrem k Riley a Pomeroyovi.

Billův obličej vypadal rozzářeně a sebevědomě – náhlá proměna jeho nedávného ponurého chování.

"Dennis Vaughn je jistě náš zabiják," řekl Riley. "Všechno, co nám ten chlápek právě řekl, perfektně pasuje na náš profil."

Riley neodpověděla. Zdálo se to být pravděpodobné, ale věděla, že nesmí dělat ukvapené závěry.

Kromě toho ji jistota v Billově hlase znervózňovala. Od chvíle, kdy sem dnes ráno přijela měla pocit, jako by Bill balancoval na pokraji skutečně nevyzpytatelného chování. Bylo to pochopitelné, vzhledem k jeho osobním pocitům o případu, zejména jeho vině za to, že jej nevyřešil už předtím. Ale také by to mohlo způsobit vážný problém. Potřebovala, aby byl znovu sám sebou.

Otočila se na Pomeroye.

"Můžete nám říct, kde ho můžeme najít?"

"Jistě," řekl Pomeroy a ukázal. "Jděte po hlavní ulici až k Brattleboro. Zahněte vlevo, a jeho dům je ten třetí vpravo."