"Je s doktorkou Sloatovou," řekl a působil přitom nesvůj. "Měli něco, o čem si potřebovali promluvit o samotě. Pak bychom měli jít dovnitř a přidat se k nim."

Riley si vzdychla a posadila se poblíž na židli. Ona, Ryan i April zde během posledních týdnů strávili mnoho emocionálně náročných hodin. Toto bude jejich poslední sezení s psychologem, než si všichni udělají volno přes vánoční svátky.

Doktorka Sloatová trvala na tom, aby se celá rodina podílela na zotavení April. Pro všechny to představovalo tvrdou práci. Ale Riley byla ráda, že se Ryan celého procesu nadšeně zúčastňoval. Dostavil se na všechna sezení, která byl schopen vměstnat do svého kalendáře, a dokonce omezil svou práci, aby si na to vytvořil více času. Dnes sem April dovezl ze školy.

Riley si prohlížela obličej svého bývalého manžela, když se zadíval na dveře ordinace. V mnoha ohledech vypadal jako jiný člověk. Není to tak dávno, kdy byl tak nepozorný, až byl jako rodič - delikvent. Vždycky trval na tom, že všechny Apriliny problémy jsou chybou Riley.

Ale Aprilino užívání drog a její blízké setkání s nucenou prostitucí v Ryanovi něco změnilo. Po pobytu na rehabilitační klinice strávila April doma s Riley už šest týdnů. Ryan ji často navštěvoval a připojil se k nim na den díkůvzdání. Někdy se zdálo, že jsou téměř jako funkční rodina.

Ale Riley si neustále připomínala, že nikdy skutečně funkční rodinou nebyli.

Mohlo by se to nyní změnit? říkala si. Chci, aby se to změnilo?

Riley se cítila rozervána, dokonce trochu provinile. Už dlouho se snažila přijmout, že její vlastní budoucnosti zřejmě nebude zahrnovat Ryana. Dokonce by v jejím životě mohl existovat i jiný muž.

Mezi ní a Billem byla vždycky určitá přitažlivost. Ale čas od času také bojovali a hádali se. Kromě toho byl jejich profesionální vztah dost náročný i bez milostného poměru.

Její milý a atraktivní soused od vedle, Blaine, se zdál být lepší volbou, zejména proto, že jeho dcera, Crystal, byla nejlepší kamarádkou April.

Přesto se Ryan občas, jako třeba teď, zdál být téměř tentýž muž, do kterého se před tolika lety zamilovala. Kam to spěje? To skutečně nevěděla.

Dveře ordinace se otevřely a doktorka Lesley Sloatová vyšla ven.

"Rádi bychom vás teď pozvaly dál," řekla s úsměvem.

Riley si už dávno oblíbila malou, podsaditou a dobromyslnou psycholožku a April ji měla zřejmě také ráda.

Riley a Ryan vešli do kanceláře a posadili se na pohodlná čalouněná křesla. Seděli čelem k April, která seděla na gauči vedle doktorky Sloatové. April se mírně usmívala. Doktorka Sloatová jí pokynula, aby začala mluvit.

"Tento týden se něco stalo," řekla April. "Je trochu těžké mluvit o ..."

Riley se zrychlil dech a cítila, jak jí srdce bije rychleji.

"Má to něco společného s Gabrielou," řekla April. "Možná by tu dnes měla být a také o tom mluvit, ale není tady, takže ..."

Hlas April se vytratil.

Riley byla překvapená. Gabriela byla statná žena středního věku z Guatemaly, která léta pracovala u rodiny jako hospodyně. Nastěhovala se k Riley a April a byla jako člen rodiny.

April se zhluboka nadechla a pokračovala, "Před pár dny mi řekla něco, co jsem vám neřekla. Ale myslím, že byste to měli vědět. Gabriela řekla, že musí odejít."

"Proč?" Riley zalapala po dechu.

Ryan vypadal zmateně. "Neplatíte jí dost?" zeptal se.

"Bylo to kvůli mě," řekla April. "Řekla, že už takhle dál nemůže. Řekla, že je to příliš velká zodpovědnost, snažit se o to, abych si neublížila nebo se nenechala zabít."

April se odmlčela. Do očí se jí nahrnuly slzy.

"Řekla, že je pro mě příliš snadné dostat se potají ven, aniž by o tom věděla. Že nemůže v noci spát a přemýšlí, zda nejsem v nějakém nebezpečí. Řekla, že teď, když už jsem zase zdravá, se hned odstěhuje."

Riley byla zděšená. Neměla ani ponětí že Gabriela myslí na takové věci.

"Prosila jsem ji, aby neodcházela," řekla April. "Plakala a ona plakala taky. Ale nemohla jsem změnit její názor a byla jsem vyděšená."

April potlačila vzlyk a utřela si oči kapesníkem.

"Mami," řekla April, "ve skutečnosti jsem si klekla na kolena. Slíbila jsem jí, že už nikdy, nikdy se kvůli mě nebude muset takhle cítit. Konečně... nakonec mě objala a řekla, že neodejde, pokud svůj slib dodržím. A já to udělám. Opravdu to udělám. Mami, tati, nikdy nedopustím, aby jste se vy nebo Gabriela o mě museli takhle znovu bát. "

Doktorka Sloatová poplácala April po ruce a usmála se na Riley a Ryana.

Řekla, "Myslím, že to co se April snaží říct je, že se změnila."

Riley spatřila, jak si Ryan vyndal kapesník a osušil si oči. Plakat ho viděla jen velmi zřídka kdy. Ale chápala, jak se cítí. Cítila, jak jí dojetí škrábalo až v krku. Byla to Gabriela – ne Riley nebo Ryan – kdo April přiměl na vše pohlédnout jinýma očima.

I tak byla Riley neuvěřitelně vděčná, že její rodina bude na Vánoce pohromadě a v dobrém zdraví. Nevšímala si děsu, který číhal hluboko v jejím nitru, hrozného pocitu, že zrůdy v jejím životě její dovolenou zhatí.

KAPITOLA TŘETÍ

Když Shane Hatcher vešel do vězeňské knihovny na Štědrý den, hodiny na stěně ukazovaly přesně dvě minuty před celou.

Perfektní načasování, pomyslel si.

Za pár minut bude na svobodě.

Pobavilo ho, když tu a tam viděl viset vánoční ozdoby – vše bylo, samozřejmě, vyrobené z barevného polystyrenu, nic nebylo těžké nebo s hranami nebo užitečné, jako třeba lano. Hatcher strávil v Sing Singu nespočet vánočních svátků a myšlenka na snahu navodit zde sváteční atmosféru mu vždy připadala absurdní. Když uviděl Freddyho, mlčenlivého vězeňského knihovníka s červeným kloboukem Santy, téměř se nahlas zasmál.

Freddy seděl u stolu, otočil se k němu a mrtvolně se usmál. Ten úsměv Hatcherovi naznačoval, že vše je připraveno podle plánu. Hatcher mlčky přikývl a usmál se na něj. Pak Hatcher zašel mezi dvě police a čekal.

Jak hodiny odbily celou, Hatcher zaslechl, jak se otevírají dveře pro nakládku na vzdálenějším konci knihovny. Za pár okamžiků přišel řidič kamionu, který tlačil velký plastový koš na kolečkách. Dveře pro nakládku se za ním hlučně zavřely.

"Co pro mě tento týden máš, Badere?" Zeptal se Freddy.

"Co si myslíš, že mám?" řekl řidič. "Knihy, knihy, knihy."

Řidič se rychle podíval směrem, kde Hatcher stál a pak se odvrátil. Řidič byl samozřejmě součástí plánu. Od toho momentu se řidič a Freddy k Hatcherovi chovali, jako by tam vůbec nebyl.

Skvělé, pomyslel si Hatcher.

Bader a Freddy společně vyložili knihy na ocelový stůl na kolečkách.

"A co si takhle dát ve skladu šálek kávy?" Nabídl Freddy řidiči. "Nebo třeba trochu horkého vaječného koňaku? Podává se během svátků."

"To zní báječně."

Oba muži ležérně klábosili, zatímco zmizeli za kyvnými dvojitými dveřmi za knihovnou.

Hatcher chvíli klidně stál a studoval přesnou polohu plastového koše. Podplatil dozorce, aby kousek po kousku každý den posunula bezpečnostní kamery do momentu, než se v knihovně vytvořil slepý bod – kterého si dozorci, kteří monitory sledovali, dosud nevšimli. Vypadalo to, že řidič se do tohoto místa dokonale strefil.

Hatcher tiše vyšel zpoza polic a vsoukal se do koše. Řidič nechal v dolní části hrubý a těžký povlak na balení. Hatcher si přes sebe povlak přetáhl.

Nyní nastala jediná fáze Hatcherova plánu, kdy se podle něj mohlo něco pokazit. Ale i kdyby někdo do knihovny přišel, pochyboval, že by se obtěžoval podívat dovnitř do koše. Jiní lidé, kteří by mohli podrobněji dodávku kontrolovat při výjezdu, byli také podplaceni.

Ne, že by měl strach nebo by byl nervózní. Takové emoce nepocítil již tři dekády. Muž, který neměl v životě co ztratit, neměl žádný důvod k úzkosti a neklidu. Jediná věc, která mohla vzbudit jeho zájem, byl příslib nepoznaného.

Ležel pod povlakem a pozorně poslouchal. Slyšel, jak nástěnné hodiny odpočítaly minutu.

Ještě pět minut, pomyslel si.

Takový byl plán. Těch pět minut poskytovalo Freddymu příležitost vše popřít. Mohl upřímně říci, že Hatchera neviděl do koše vlézt. Mohl by říct, že si myslel, že Hatcher už z knihovny odešel. Až uplyne pět minut, Freddy a řidič se vrátí a Hatcher bude odvezen z knihovny ven a pak i z vězení.

Mezitím nechal Hatcher své myšlenky bloudit a myslel na to, co se svou svobodou podnikne. Nedávno zaslechl nějaké zprávy, za které to riziko stálo – byly dokonce zajímavé.

Hatcher se usmál, když si vzpomněl na jinou osobu, která by se o jeho útěk zajímala. Přál si, aby viděl tvář Riley Paige až zjistí, že je na svobodě.

Tiše se zasmál.

Bude pěkné ji znovu spatřit.

KAPITOLA ČTVRTÁ

Riley sledovala, jak April otevírá krabici s vánočním dárkem, který jí koupil Ryan. Podivovala se, jak je na vkus své dcery Ryan poslední dobou naladěný.

April se usmála, když vytáhla náramek s přívěskem.

"To je nádhera, tati!" řekla a dala mu pusu na tvář.

"Slyšel jsem, že je to dneska docela moderní," řekl Ryan.

"To je!" Řekla April. "Díky!"

Pak na Riley sotva znatelně mrkla. Riley potlačila smích. Nebylo to ani pár dní co April Riley říkala, jak moc tyto hloupé náramky, které nosily všechny dívky, nenávidí. Navzdory tomu April skvěle předstírala své nadšení.

Riley samozřejmě věděla, že to není pouze hrané. Viděla, že April těší, že se její otec alespoň pokusil koupit vánoční dárek, který by se jí mohl líbit.

Riley cítila něco podobného kvůli drahé kabelce, kterou pro ni Ryan koupil. Vůbec to nebyl její styl a nikdy ji nepoužije – s výjimkou případů, kdy bude Ryan na blízku. A domnívala se, že se Ryan cítil naprosto stejně kvůli peněžence, kterou mu ona a April koupily.

Snažíme se být zase rodina, pomyslela si Riley.

A v tu chvíli se zdálo, že se jim to daří.

Bylo štědrovečerní ráno a Ryan zrovna přišel, aby s nimi den strávil. Riley, April, Ryan a Gabriela seděli poblíž praskajícího krbu a popíjeli horkou čokoládu. Z kuchyně zavanula lahodná vůně slavnostní štědrovečerní večeře, kterou připravila Gabriela.

Riley, April a Ryan měli na sobě šátky, které pro ně Gabriela vyrobila, a Gabriela měla na nohou pantofle s chmýřím, které pro ni April a Riley koupily.

Zazvonil zvonek a Riley šla otevřít. Její soused, Blaine, a jeho dospívající dcera, Crystal, stáli venku.

Riley byla zároveň nadšená a nesvá, že je vidí. V minulosti Ryan projevil vůči Blainovi víc než jen trochu žárlivosti — a ne bezdůvodně, přiznala Riley. Popravdě jí přišel docela atraktivní.

Riley se neudržela a musela k sobě Billa a Ryana přirovnávat. Blaine byl o pár let mladší než ona, byl štíhlý se a fit, a jí se líbila skutečnost, že nebyl tak domýšlivý, aby maskoval své ustupující čelo.

"Pojďte dál!" Řekla Riley.

"Omlouvám se, ale nemůžeme," řekl Blaine. "Musím se vrátit do restaurace. Přivedl jsem ale Crystal."

Blaine vlastnil oblíbenou restauraci v centru. Riley si uvědomila, že by neměla být překvapena, že má otevřeno na Štědrý den. Dnešní sváteční večeře v Blainově grilu musí být vynikající.

Crystal spěchala dovnitř a připojila se ke skupině u krbu. Za chichotání se s April okamžitě pustily do dobývání dárků, které jedna pro druhou koupila.

Riley a Blaine si diskrétně vyměnili svá vánoční přání, pak Blaine odešel. Když se Riley vrátila ke skupině, Ryan vyhlížel kysele. Riley schovala přání, aniž by ho otevřela. Počká, až bude Ryan pryč.

Můj život je rozhodně složitý, pomyslela si. Ale začínal vypadat téměř jako normální život, způsob života, ze kterého by se mohla těšit.

Rileyny kroky se rozléhaly po velké tmavé místnosti. Náhle zaznělo hlučné cvaknutí pojistek. Světlo se rozsvítilo a na pár vteřin ji oslepilo.

Riley se ocitla v chodbě, která vypadala jako muzeum voskových figurín s hrozivými exponáty. Napravo od ní bylo u stromu nahé ženské tělo, roztažené jako panenka. Po její levici byla mrtvá žena, omotaná řetězem a visela na pouliční lampě. Kousek dál bylo vystaveno několik ženských těl s rukama svázanýma za zády. Za nimi byla vyhladovělá mrtvá těla s groteskně uspořádanými údy.

Riley poznala každou scénu. Byly to všechny případy, na kterých v minulosti pracovala. Vstoupila do vlastní osobní komnaty hrůz.

Ale co tady dělá?

Náhle zaslechla mladý hlas, který vyděšeně vykřikl.

"Riley, pomoz mi!"

Podívala se přímo před sebe a spatřila siluetu mladé dívky, která zoufale pozvedla paže.

Vypadala jako Jilly. Byla opět v nesnázích.

Riley se k ní rozeběhla. Ale pak se rozsvítilo další světlo a odhalilo, že to vůbec není silueta Jilly.

Byl to prošedivělý starý muž, který měl na sobě kompletní uniformu plukovníka námořní pěchoty.

Byl to Rileyn vlastní otec. A smál se tomu, že se Riley zmýlila.

"Nečekala jsi, že najdeš někoho naživu, viď?" řekl. "Nejsi nikomu k ničemu, pokud nejsou mrtví. Kolikrát ti to mám říkat?"

Riley byla zmatená. Její otec zemřel před několika měsíci. Nechyběl jí. Snažila se, aby na něj nikdy nemyslela. Vždycky to byl tvrdý muž, který jí vždycky způsobil jen bolest.

"Co tady děláš?" Zeptala se Riley.

"Jen jedu kolem." Zasmál se. "Jen kontroluju, jak si mrvíš život. Vidím, že to je stejný, jako vždycky."

Riley se na něj chtěla vrhnout. Chtěla ho udeřit tak silně, jak jen mohla. Ale ocitla se na místě jako přibitá.

Pak se ozval hlasitý bzučivý zvuk.

"Kéž bychom si mohli promluvit," řekl. "Ale máš jinou práci."

Bzučení zesílilo a bylo hlasitější. Její otec se otočil a šel pryč.

"Nikdy jsi nikomu nezpůsobila nic dobrého," řekl. "Ani sama sobě."

Riley otevřela oči. Uvědomila si, že jí zvoní telefon. Čas ukazoval 6:00 hodin.

Viděla, že to je telefonát z Quantica. Telefonát v tuto hodinu musel znamenat nějakou katastrofu.

Zvedla telefon a uslyšela přísný hlas jejího šéfa týmu, zvláštního agenta, velitele Brenta Mereditha.

"Agentko Paige, potřebuji vás okamžitě ve své kanceláři," řekl. "Je to rozkaz."

Riley si promnula oči.

"Co se děje?" zeptala se.

Následovala krátká odmlka.

"To budeme muset probrat osobně," řekl.

Pak telefonát ukončil. Riley chvíli zmateně přemýšlela, zda ji čeká důtka za její chování. Ale ne, byla mimo službu už několik měsíců. Volání od Mereditha mohlo znamenat jen jediné.

Jde o případ, pomyslela si Riley.

O dovolené by jí z žádného jiného důvodu nevolal.

2 3 4

...

Премиум

3.67

(3 оценки)