Riley chtěla pocítit úlevu. Ale popravdě si spíš přála, aby byl Peterson nahoře. Mohl být zajat hned tady – anebo, což by bylo ještě lepší, zastřelen. Byla si téměř jistá, že se neukáže před nebo za domem.
“Máte sklep?” zeptal se policejní velitel.
“Ne, jenom průlez,” řekla Riley.
Policista zavolal ven, “Bensone, Pratte, zkontrolujte to pod domem.”
April se stále držela své matky jako o život.
“Co se děje, mami?” zeptala se.
Riley zaváhala. Léta se vyhýbala tomu, aby toho April neřekla moc o ošklivé pravdě v její práci. Ale poslední dobou si uvědomila, že byla příliš ochranářská. A tak April pověděla o traumatickém zajetí v Petersonových rukách – nebo alespoň tolik, kolik si myslela, že unese. Také se svěřila se svými pochybnostmi o tom, že ten muž je skutečně mrtev.
Ale co má April říci nyní? Nebyla si jistá.
Předtím, než se Riley mohla rozhodnout, April řekla, “Jedná se o Petersona, že ano?”
Riley pevně obejmula svou dceru. Pokývala a snažila se schovat chvění, které zachvátilo celé její tělo.
“Je stále naživu.”
Za hodinu se Rileyn dům hemžil lidmi, kteří měli na sobě uniformy nebo nápis FBI. Těžce ozbrojení federální agenti a důkazní tým pracovali s policií.
“Uložte do pytlíku ty kamínky na posteli,” zvolal Craig Huang. “Budou muset být prozkoumány, kvůli otiskům nebo DNA.”
Nejprve Riley nebyla ráda, když viděla, že Huang rozhoduje. Byl velmi mladý a její předchozí zkušenost s práce s ním nedopadla dobře. Ale nyní viděla, že dával jasné příkazy a efektivně místo činu organizoval. Huang se dostával do své pracovní pozice.
Důkazní tým už se dal do práce, pročesával každý centimetr domu a odebíral otisky prstů. Ostatní agenti zmizeli do temnoty za domem, snažili se najít stopy po voze nebo stopy po otiscích pneumatik v lese. Nyní, když se zdálo, že věci běží hladce, Huang odvedl Riley od ostatních do kuchyně. S Riley se posadili ke stolu. April se tam k nim přidala, byla stále otřesena.
“Tak, co si myslíte?” zeptal se Huang Riley. “Je ještě šance, že ho najdeme?”
Riley si znechuceně povzdychla.
“Ne, obávám se, že už je dávno pryč. Musel tu být na začátku večera, předtím, než jsme přišly s dcerou domů.”
V ten okamžik vešla dovnitř zadním vchodem agentka, oděná do Kevlaru. Měla tmavé vlasy, tmavé oči a tmavou pleť a vypadala dokonce ještě mladší, než Huang.
“Agente Huangu, něco jsem našla,” řekla žena. “Škrábance na zámku u zadních dveří. Vypadá to, že je někdo otevřel.”
“Dobrá práce, agentko Vargas,” řekl Huang. “Nyní víme, jak se dostal dovnitř. Můžete chvíli zůstat s Riley a její dcerou?”
Tvář mladé ženy se potěšením rozzářila.
“Velmi ráda,” řekla.
Posadila se ke stolu a Huang opustil kuchyň, aby se přidal k ostatním.
“Agentko Paige, jsem agentka María de la Luz Vargas Ramírez.” Potom se doširoka usmála. “Vím, že to je dost dlouhé. V Mexiku to je zvykem. Lidé mi říkají Lucy Vargas.”
“Jsem ráda, že jste tady, agentko Vargas,” řekla Riley.
“Lucy, prosím.”
Mladá žena se na chvíli odmlčela a jen hleděla na Riley. Nakonec řekla, “Agentko Paige, doufám, že není nevhodné to, co řeknu, ale … je mi opravdovou ctí se s vámi setkat. Sleduji vaši práci od svého nástupu do zaškolení. Vaše záznamy jsou tak úžasné.”
“Děkuji vám,” řekla Riley.
Lucy se obdivně usmála. “Způsob, jakým jste uzavřela Petersonův případ – z celého toho příběhu prostě žasnu.”
Riley zakroutila hlavou.
“Kéž by byly věci tak snadné,” řekla. “Není mrtev. On byl tím dnešním narušitelem.”
Lucy na ni překvapeně zírala.
“Ale všichni říkají—” začala Lucy.
Riley ji přerušila.
“Někdo jiný si také myslel, že je naživu. Marie, ta žena, kterou jsem zachránila. Byla si jistá, že je stále na svobodě a vysmívá se jí. Ona …”
Riley se odmlčela, s bolestí si vzpomněla na pohled na Mariino tělo, které viselo v její ložnici.
“Spáchala sebevraždu,” řekla Riley.
Lucy vypadala vyděšeně i překvapeně. “To je mi líto,” řekla.
A pak Riley zaslechla známý hlas, který na ni zavolal.
“Riley? Jsi v pořádku?”
Otočila se a viděla Billa Jeffreys, jak stojí v klenutém průchodu do kuchyně a vyhlíží nervózně. Úřad pro analýzu chování ho na záležitost upozornil, a proto sem sám přijel.
“Jsem v pořádku, Bille,” řekla. “Stejně tak April. Posaď se.”
Bill se posadil ke stolu k Riley, April a Lucy. Lucy na něj hleděla, bylo zřejmé, že je užaslá z toho, že se setkává s Rileyným dřívějším partnerem, další FBI legendou.
Huang vstoupil do kuchyně.
“Nikdo není v domě, ani venku,” řekl Riley. “Moji lidé shromáždili všechny důkazy, které se jim podařilo najít. Říkají, že se skoro nebude čeho chytit. Bude na laborantech, aby z toho něco získali.”
“Toho jsem se obávala,” řekla Riley.
“Vypadá to, že je čas, abychom to pro dnešek zabalili,” řekl Huang. Pak opustil kuchyň, aby předal své poslední příkazy agentům.
Riley se otočila ke své dceři.
“April, dnes večer zůstaneš v domě svého otce.”
Apriliny oči se doširoka otevřely.
“Já tě tady nenechám,” řekla April. “A určitě nechci zůstat u otce.”
“Musíš,” řekla Riley. “Tady bys nemusela být v bezpečí.”
“Ale mami—”
Riley ji přerušila. “April, jsou určité věci, které jsem ti o tomto muži neřekla. Hrozné věci. Budeš ve větším bezpečí u svého otce. Zítra po škole tě vyzvednu.”
Předtím, než mohla April dál protestovat, promluvila Lucy.
“Tvá matka má pravdu, April. Věř mi. Vlastně to můžeš ode mne přijmout jako příkaz. Vyberu pár agentů, kteří tě tam odvezou. Agentko Paige, s vaším dovolením zavolám vašemu bývalému manželovi a řeknu mu, co se děje.”
Riley byla překvapená návrhem Lucy. Byla zároveň potěšená. Téměř s podivením se zdálo, že Lucy chápe, že by to pro ni byl podivný telefonát. Ryan jistě tyto zprávy přijme s větší vážností od kteréhokoli agenta, spíš než od Riley. Lucy si také dobře poradila s April.
Nejen, že si Lucy všimla poškrábaného zámku, také projevila empatii. Empatie byla u agentů Úřadu pro analýzu chování výbornou kvalitou a příliš často vymizela kvůli stresu z práce.
Ta žena je dobrá, pomyslela si Riley.
“Tak pojď,” řekla Lucy April. “Jdeme zavolat tvému otci.”
April probodla Riley pohledem. Ale i tak se zvedla od stolu a následovala Lucy do obývacího pokoje, kde se pustily do telefonátu.
Riley a Bill byli zanecháni u kuchyňského stolu o samotě. I když se zdálo, že už není co dělat, Riley přišlo správné, že tam Bill je. Pracovali spolu roky a vždycky jí přišlo, že jsou pasující pár – oběma bylo čtyřicet, s náznaky šedin v tmavých vlasech. Oba byli své práci oddaní a měli neklidné manželství. Bill měl pevnou postavu i temperament.
“Byl to Peterson,” řekla Riley. “Byl tady.”
Bill nic neřekl. Vypadal nepřesvědčeně.
“Ty mi nevěříš?” řekla Riley. “V posteli jsem měla kamínky. Musel je tam dát. Jinak se tam nemohly dostat.”
Bill zakroutil hlavou.
“Riley, jsem si jistý, že tu skutečně byl narušitel,” řekl. “Tu část sis nevymyslela. Ale Peterson? O tom velmi pochybuji.”
V Riley začala sílit zlost.
“Bille, poslouchej mě. Jednu noc jsem slyšela za dveřmi zarachocení a našla jsem tam kamínky. Marie slyšel, jak někdo házel kamínky na okno její ložnice. Kdo jiný by to mohl být?”
Bill si povzdychl a zakroutil hlavou.
“Riley, jsi unavená,” řekl. “A když jsi unavená a upřeš svou mysl na nějakou myšlenku, je snadné uvěřit čemukoli. To se může stát kdekomu.”
Riley pocítila, jak zápolí se slzami. Za lepších dob by Bill jejímu instinktu bezpochyby věřil. Ale ty doby jsou ty tam. A ona věděla, proč. Před několika dny mu v noci opilá zavolala a navrhla, aby se vzájemnou přitažlivostí něco udělali a pustili se do milostného poměru. Udělala hroznou věc, byla si toho vědoma, a od té doby se nenapila. I tak to poté mezi ní a Billem už nebylo v pořádku.
“Já vím, o co se jedná, Bille,” řekla. “Je to kvůli tomu hloupému telefonátu. Už mi nevěříš.”
Nyní Billův hlas praskal rozčilením.
“Zatraceně, Riley, jen se snažím být realista.”
Riley supěla. “Tak odejdi, Bille.”
“Ale Riley—”
“Věř mi nebo nevěř. Vyber si. Ale právě teď chci, abys odešel.”
S dojmem rezignace Bill vstal od stolu a odešel.
Skrze průchod v kuchyni Riley viděla, že téměř všichni opustili dům, včetně April. Lucy se vrátila do kuchyně.
“Agent Huang tady nechá pár agentů,” řekla. “Budou z auta sledovat dům po zbytek noci. Nejsem si jistá, jestli je dobrý nápad, abyste tu byla vevnitř sama. Ráda tu zůstanu.”
Riley seděla a na chvíli se zamyslela. Co chtěla – a co právě teď potřebovala – bylo, aby někdo uvěřil, že Peterson není mrtev. Pochybovala, že o tom může přesvědčit třeba Lucy. Celá záležitost se zdála být beznadějná.
“Budu v pořádku, Lucy,” řekla Riley.
Lucy pokývala a odešla z kuchyně. Riley slyšela zvuky posledních agentů, kteří opouštěli dům a zavřeli za sebou dveře. Riley vstala a zkontrolovala přední i zadní dveře a ujistila se, že jsou zamčené. Proti zadním dveřím postavila dvě židle. Dostatečně by zarachotili, kdyby se někdo znovu pokusil otevřít zámek.
Potom stála v obývacím pokoji a rozhlédla se. Dům byl podivně jasný, všechna světla byla rozsvícena.
Musím některá z nich zhasnout, pomyslela si.
Ale jak se natáhla po vypínači v obývacím pokoji, prsty jí ztuhly. Nemohla to udělat. Byla paralyzována hrůzou.
Věděla, že si pro ni Peterson znovu přijde.
О проекте
О подписке