Kapitola 9

Riley jela směrem k panskému domu Senátora Mitche Newbrough a srdce měla plné hrůzy, když dům zahlédla. Byl posazený na konci dlouhé, stromy lemované cesty, byl ohromný, formální, znepokojivý. Vždy jí připadalo, že s bohatými a mocnými se jednalo hůř, než s těmi na nižších příčkách sociálního žebříčku.

Zaparkovala na pečlivě upravovaném kruhu před kamenným sídlem. Ano, tato rodina byla vskutku velmi bohatá.

Vystoupila z auta a šla k enormním vstupním dveřím. Poté, co zazvonila na zvonek, ji uvítal pečlivě upravený muž kolem třicítky.

“Jsem Robert,” řekl. “ Senátorův syn. A vy musíte být Zvláštní Agentka Riley. Pojďte dál. Matka a Otec vás očekávají.”

Robert Newbrough vedl Riley do domu, což jí okamžitě připomnělo, jak moc neměla ráda snobské domy. Dům rodiny Newbrough byl obzvláště velký a prázdný, a cesta na ísto, kde ji senátor a jeho žena očekávali, byla příliš daleká. Riley si byla jistá, že nutit hosty jít takovou nepřiměřenou vzdálenost byla jistě zastrašující taktika, způsob, jak vyjádřit, že obyvatelé tohoto domu jsou příliš mocní na to, aby si s nimi někdo zahrával. Riley také přišel všudypřítomný koloniální nábytek a dekorace poměrně ošklivý.

A co víc, hrozila se toho, co přijde jako další. Pro ni bylo, hovořit’ s rodinami obětí prostě strašné – mnohem horší, než řešit místo vraždy nebo dokonce těla. Přišlo jí příliš snadné, zamotat se do smutku, zloby a zmatení druhých. Tak intenzivní emoce ničily její soustředění a odváděly její pozornost od práce.

Jak kráčeli, Robert Newbrough řekl, “Otec je od té doby z Richmondu zpět …”

Uprostřed věty se trochu zalkl. Riley cítila míru intenzity jeho ztráty.

“Od té doby, co jsme dostali informace o Rebě,” pokračoval. “To bylo strašné. Obzvláště matka je otřesená. Zkuste ji příliš nerozrušit.”

“Je mi moc líto vaší ztráty,” řekla Riley.

Robert ji ignoroval a vedl Riley do prostorného obývacího pokoje. Senátor Mitch Newbrough a jeho žena tam seděli společně na ohromné pohovce a drželi se za ruce.

“Agentka Paige,” řekl Robert a představil ji. “Agentko Paige, dovolte mi, abych vám představil své rodiče, Senátora a jeho ženu, Annabeth.”

Robert vyzval Riley, aby se posadila a pak si sám sedl.

“Nejprve,” řekla Riley tiše, “přijměte mé nejhlubší kondolence, kvůli vaší ztrátě.”

Annabeth Newbrough odpověděla tichým pokýváním. Senátor jen seděl a hleděl vpřed.

V krátkém tichu, které následovala, Riley rychle zhodnotila jejich tváře. Newbrougha viděla v televizi už mnohokrát, vždy měl vtíravý úsměv politika. Nyní se neumíval. Riley moc paní newbrough nevídala, zdálo se, že je typicky poslušná, jak to u politických manželek bývá.

Oběma bylo čerstvě po šedesátce. Riley si všimla, že oba se bolestně snažili, aby vypadali mladší – vlasové implantáty, obarvené vlasy, facelifty, makeup. Podle Riley jim jejich snaha získala poměrně umělé vzezření.

Jako u panenek, pomyslela si Riley.

“Musím vám položit pár otázek o vaší dceři,” řekla Riley a vytáhla svůj zápisník. “Byli jste poslední dobou s Rebou v úzkém kontaktu?”

“Ó ano,” řekla paní Newbrough. “Naše rodina má k sobě velmi blízko.”

Riley si všimla, že hlas ženy je trochu strojený. Znělo to jako něco, co říkávala příliš často, příliš rutinně. Riley měla silný pocit, že rodinný život v domě Newbroughových byl méně než ideální.

“Řekla Reba poslední dobou něco o tom, že se cítila zastrašovaná?” zeptala se Riley.

“Ne,” řekla paní Newbrough. “Ani slovo.”

Riley si všimla, že Senátor zatím neřekl ani slovo. Přemýšlela, proč je tak potichu. Potřebuje ho vtáhnout do děje, ale jak?

Nyní promluvil Robert.

“Poslední dobou si prošla ošklivým rozvodem. Mezi ní a Paulem to bylo ošklivé, kvůli svěření do péče jejich dvou dětí.”

“Ó, mně se nikdy nelíbil,” řekla paní Newbrough. “Měl takovou povahu. Myslíte si snad, že by mohl—?” Její slova se vytratila.

Riley zakroutila hlavou.

“Její bývalý muž není pravděpodobný podezřelý,” řekla.

“Proč probůh ne?” zeptala se paní Newbrough.

Riley zvažovala, co by jim měla a neměla říci.

“Možná jste zaslechli, že vrah zaútočil již předtím,” řekla. “U Daggettu byla podobná oběť.”

Paní Newbrough začínala být rozčilenější.

“A co to pro nás má znamenat?”

“Máme před sebou sériového vraha,” řekla Riley. “S ničím domácím to nemá spojitost. Vaše dcera možná vraha vůbec neznala. Je velmi pravděpodobné, že to nebylo osobní.”

Paní Newbrough nyní vzlykala. Riley okamžitě litovala zvolených slov.

“Nebylo osobní?” vykřikla téměř paní Newbrough. “Jak by to mohlo být cokoli jiného než něco osobního?”

Senátor Newbrough promluvil ke svému synovi.

“Roberte, odveď, prosím, někam svou matku a uklidni ji. Potřebuji s s Agentkou Paige pohovořit o samotě.”

Robert Newbrough poslušně vedl svou matku pryč. Senátor Newbrough nic chvíli neříkal. Díval se pevně Riley do očí. Byla si jistá, že je zvyklý tím svým pohledem lidi zastrašovat. Ale na ni to nijak zvlášť neplatilo. Prostě na něj hleděla stejně tak.

Nakonec se Senátor natáhl do kapsy u saka a vyndal dopisní obálku. Přešel k její židli a podal jí ji.

“Tady,” řekl. Poté přešel zpět k pohovce a znovu se posadil.

“Co je to?” zeptala se Riley.

Senátor se na znovu upřel svůj pohled.

“Vše, co potřebujete vědět,” řekl.

Riley byla nyní naprosto zmatená.

“Mohu to otevřít?” zeptala se.

“Poslužte si.”

Riley obálku otevřela. Byl na ní jediný list papíru, se dvěma sloupci jmen. Některé z nich poznávala. Tři nebo čtyři byli dobře známí reportéři místních televizních zpráv. Někteří další byli prominentní virginští politici. Riley byla ještě zmatenější, než předtím.

“Kdo jsou tito lidé?” zeptala se.

“Moji nepřátelé,” řekl pevným hlasem Senátor Newbrough. “Pravděpodobně to není úplný výčet. Ale jsou to ti, na kterých záleží. Někdo z nich je vinen.”

Riley byla nyní oněmělá úžasem. Seděla tam a nic neřekla.

“Neříká, že někdo na tom seznamu zabil mou dceru přímo, z očí do očí,” řekl. “Ale jistě někomu zaplatili, aby to za ně udělal.”

Riley promluvila pomalu a opatrně.

“Senátore, ve vší úctě, nyní jsem právě řekla, že vražda vaší dcery nebyla pravděpodobně osobní. Jedna taková téměř identická vražda už se stala.”

“Říkáte, že má dcera byla vybrána čistou náhodou?” zeptal se Senátor.

Ano, pravděpodobně, pomyslela si Riley.

Ale věděla, že to nahlas říci nemůže.

Předtím, než mohla odpovědět, ještě dodal, “Agentko Paige, ze zkušenosti jsem poučen, abych nevěřil v náhody. Nevím proč nebo jak, ale smrt mé dcery je politická. A v politice je všechno osobní. Takže se mi nesnažte namluvit, že to nebylo nic osobního. Je to vaše práce, a práce Úřadu, abyste našli toho, kdo je za to zodpovědný, a přivedli ho před soud.”

Riley se dlouze, zhluboka nadechla. Prohlížela si chvíli detailně mužovu tvář. Nyní to spatřila. Senátor Newbrough byl naprostý narcista.

Ne, že by mě to mělo překvapit, pomyslela si.

Riley chápala i něco dalšího. Senátor si vůbec nepřipouštěl, že cokoli v jeho životě není o něm a pouze o něm samotném. Dokonce i vražda jeho dcery byla o něm. Reba prostě uvízla mezi ním a někým, kdo ho nenáviděl. On to mu pravděpodobně skutečně věřil.

“Pane,” začala Riley, “ve vší úctě, nemyslím si—”

“Já nechci, abyste přemýšlela,” řekl Newbrough. “Všechny informace, které potřebujete, máte přímo před sebou.”

Jeden druhému se chvíli dívali do očí.

“Agentko Paige,” řekl nakonec Senátor, “Získávám pocit, že nejsme stejně naladěni. To je škoda. Možná to nevíte, ale mám v horních vrstvách agentury dobré přátele. Někteří z nich mi dluží laskavost. Okamžitě se s nimi spojím. Potřebuji na tomto případu někoho, kdo tu práci udělá.”

Riley tam v šoku seděla, nevěděla, co říci. Měl tento muž skutečně až tak mylné představy?

Senátor se postavil.

“Pošlu někoho, aby vás doprovodil ven, Agentko Paige,” řekl. “Je mi líto, že jsme si neporozuměli.”

Senátor Newbrough vyšel z místnosti a nechal tam Riley sedět o samotě. Její ústa byla z šoku otevřená. Ten muž byla ale narcista. Ale věděla také, že v tom je něco dalšího.

Senátor něco skrýval.

A ať to stojí, co to stojí, ona přijde na to, co to je.

Kapitola 10

První věc, která Riley zaujala, byla ta panenka – stejná nahá panenka, kterou dříve ten den našla na stromě u Daggettu, v úplně stejné pozici. Na okamžik byla překvapená, že ji tam vidí sedět v FBI forensní laboratoři, obklopenou různým moderním technickým vybavením. Riley připadalo, že tam prapodivně nezapadá – jako nějaký maličký, chorý token nedigitálního věku.

Panenka byla nyní jen dalším důkazem, chráněná plastovým pytlíkem. Věděla, že tým byl vyslán, aby si ji vyzvedl hned, jak z místa činu zavolala. I tak to byl otřesný pohled.

Zvláštní Agent Meredith vykročil vpřed, aby ji pozdravil.

“To byla ale dlouhá doba, Agentko Paige,” řekl vřele. “Vítejte zpátky.”

“Je dobré být zpět, pane,” řekla Riley.

Přešla ke stolu, aby se posadila k Billovi a laboratornímu technikovi, Floresovi. Ať už pociťuje jakékoli nejistoty, byl to skutečně dobrý pocit, vidět znovu Mereditha. Líbil se jí jeho drsný styl, který neakceptoval žádné nesmysly, a vždy se k ní choval s respektem a ohleduplně.

“Jak se vám dařilo u Senátora?” zeptal se Meredith.

“Ne moc dobře, pane,” odpověděla.

Riley si všimla náznaku mrzutosti v tváři svého šéfa.

“Myslíte, že nám bude dělat nějaké problémy?”

“Jsem si tím téměř jistá. Je mi to líto, pane.”

Meredith soucitně pokýval.

“Jsem si jistý, že to není vaše chyba,” řekl.

Riley hádala, že má dost dobrou představu o tom, co se stalo. Chování Senátora Newbrougha bylo bezpochyby typické pro narcistické politiky. Meredith byl na to pravděpodobně už hodně zvyklý.

Flores rychle zapisoval a při tom se na velkých monitorech v místnosti objevily ohavné fotografie, oficiální zprávy a příběhy z novin.

“Trochu jsme hledali a zdá se, že jste měla pravdu, Agentko Paige,” řekl Flores. “Stejný vrah už předtím vraždil, dávno před vraždou v Daggettu.”

Riley slyšela, jak Bill spokojeně zabručel a na okamžik Riley pocítila zadostiučinění, cítila, jak se jí víra v sebe sama navrací.

A pak posmutněla. Další žena zemřela strašlivou smrtí. Nebyl to žádný důvod k oslavám. Vlastně si přála, aby neměla pravdu.