Kapitola sedmá

Jessie otáčela hlavou neustále ze strany na stranu a byla ve střehu, zda nezahlédne někoho nebo něco neobvyklého.

Vracela se domů po stejně komplikované trase jako předtím, všechna ta bezpečnostní opatření, na něž byla ještě před pár hodinami tak hrdá, jí však najednou připadala žalostně nedostatečná.

Tentokrát si vlasy svázala do drdolu a zakryla je kšiltovkou, přes níž si navíc natáhla kapuci od mikiny, kterou si koupila po cestě z Norwalku. Svůj malý batůžek měla nasazený zepředu, takže jí obepínal hrudník. Přestože by mohla svou totožnost utajit ještě lépe, kdyby si nasadila sluneční brýle, neudělala tak ze strachu, že by omezovaly její zorné pole.

Kat slíbila, že si znovu prohlédne nahrávky všech Crutchfieldových návštěv z poslední doby, aby zjistila, zda jí něco neuniklo. Navrhla také, aby Jessie počkala, až skončí v práci, že i když bydlí až v Industry, zaveze ji do DTLA, aby se ujistila, že se domů dostane v pořádku. Jessie její nabídku zdvořile odmítla.

„Nemůžu se spoléhat, že s sebou odteď budu mít všude, kam se hnu, ozbrojený doprovod,“ protestovala.

„Proč ne?“ chtěla vědět Kat a říkala to jen napůl žertem.

Jak nyní kráčela chodbou a blížila ke svému bytu, uvažovala, zda neměla návrh své kamarádky přece jen přijmout. S plnou taškou jídla v rukou si připadala obzvlášť zranitelná. Na chodbě panovalo mrtvolné ticho. Od chvíle, kdy vstoupila do budovy, nespatřila ani živáčka. Než tomu stihla zabránit, vloudila se jí do hlavy šílená myšlenka—že její otec pozabíjel všechny v jejím patře, aby se nemusel potýkat s komplikacemi, až se vrhne na ni.

Světýlko v kukátku zářilo zeleně, což ji při otevírání dveří trochu uklidnilo, ani tak se však nepřestávala rozhlížet z jednoho konce chodby na druhý, kdyby na ni chtěl náhodou někdo vyskočit. Nikdo tak neudělal. Jen co se ocitla uvnitř, rozsvítila světla a zamkla za sebou všechny zámky, teprve poté deaktivovala oba alarmy. Ten hlavní hned zase zapnula, ovšem v režimu „doma“, aby mohla chodit po bytě a pohybová čidla přitom nespouštěla poplach.

Tašku s nákupem položila na kredenc v kuchyni a s obuškem v ruce se vydala na kontrolní obchůzku. Než odjela do Quantica, úspěšně si zažádala o zbrojní průkaz a zítra, až půjde na stanici do práce, si měla vyzvednout svou zbraň. Jedna její část si přála, aby to udělala dnes, když se tam zastavila pro poštu. Jakmile si byla konečně jistá, že je v bytě v bezpečí, pustila se do uklízení nákupu a venku nechala jen sashimi, které si koupila na večeři místo pizzy.

Nic nedá v pondělí večer nezadané holce ve velkém městě takový pocit výjimečnosti, jako sushi ze supermarketu.

Ta myšlenka ji krátce rozesmála, než si vzpomněla, že její otec, který je současně sériový vrah, dostal návod, jak najít, kde bydlí. Možná to neměl úplně vyznačené na mapě, ale podle toho, co říkal Crutchfield, to stačilo k tomu, aby ji dřív nebo později našel. Zásadní otázka zněla, kdy je „dřív nebo později“?

* * *

O devadesát minut později bušila Jessie do těžkého pytle a z těla jí crčel pot. Když dojedla své sushi, připadala si nesvá a jako v kleci, a tak se rozhodla vybít si své obavy produktivním způsobem v posilovně.

Cvičení nikdy nijak zvlášť neholdovala. Během svého pobytu na Národní akademii však učinila nečekaný objev. Pokud se sedře do vyčerpání, nezůstane v ní žádné místo na úzkost a strach, které ji většinu času tak sžíraly. Kdyby to jen věděla o deset let dříve, mohla si ušetřit tisíce probdělých nocí a nocí provázených nekonečnými nočními můrami.

Rovněž tak mohla snížit počet návštěv u své terapeutky, doktorky Janice Lemmonové, proslulé forenzní psycholožky ve svém oboru. Doktorka Lemmonová byla jedním z mála lidí, kteří znali o Jessině minulosti každý detail. V posledních letech jí byla nedocenitelnou oporou.

Nyní se ovšem zotavovala po transplantaci ledviny a dalších pár týdnů nemohla přijímat pacienty. Jessie si pohrávala s myšlenkou, že by s návštěvami skoncovala na dobro. Nicméně přestože posilovací terapie by sama o sobě byla levnější, věděla, že v budoucnu určitě přijdou časy, kdy bude doktorku ještě potřebovat.

Vrhla se do série rychlých úderů a vzpomínala přitom, jak se před svým výletem do Quantica často budila zbrocená potem, těžko se jí dýchalo a musela si připomínat, že je v bezpečí v Los Angeles, nikoli v malé chatě v Ozarkských horách v Missouri, kde přivázaná k židli sleduje, jak z pomalu umrzajícího těla její mrtvé matky odkapává krev.

Kéž by i to byl jenom sen. Všechno se to však doopravdy stalo. Když jí bylo šest let a manželství jejích rodičů se ocitlo nad propastí, její otec vzal ji i její matku do své odlehlé chaty. Tam jim prozradil, že už celá léta unáší, týrá a zabíjí lidi. A pak to samé provedl i své vlastní ženě, Carrie Thurmanové.

Zatímco jí ruce vsadil do okovů, připoutal je ke stropním nosníkům chaty a čas od času ji bodl nožem, nutil Jessie—tehdy Jessicu Thurmanovou—aby se dívala. Ruce jí přivázal k židli a oči přilepil izolepou tak, aby je nemohla zavřít, načež její matku definitivně dorazil.

Tím samým nožem následně přivodil své vlastní dceři dlouhou tržnou ránu, jež se jí táhla od levého ramene přes klíční kost až po začátek krku. Poté si z chaty jen tak odešel. Až o tři dny později ji tam podchlazenou a v šoku našli dva lovci, kteří šli náhodou kolem.

Když se vzpamatovala, vypověděla celý příběh policii a FBI. Tou dobou už byl ovšem její otec dávno pryč a s ním i veškerá naděje na jeho dopadení. Jessicu umístili v rámci programu na ochranu svědků do Las Cruces k Huntovým. Z Jessicy Thurmanové se stala Jessie Huntová a začal jí nový život.

Jessie potřásla hlavou, aby z ní vyhnala vzpomínky, a vystřídala rychlé údery za kopy kolenem, kterými by případného útočníka zasáhla do rozkroku. Vychutnávala si bolest, jež jí přitom prostupovala stehnem. Vidina mrtvolně bledé pokožky její matky se s každým úderem vytrácela víc a víc.

Vzápětí se jí do mysli vkradla další vzpomínka, tentokrát na jejího bývalého manžela, Kyla, a na to, jak ji v jejich vlastním domě napadl a pokusil se ji zabít, aby na ni mohl hodit vraždu své milenky. Málem znovu cítila, jak se jí do levé strany břicha zabodává pohrabáč, kterým ji poranil.

Fyzické bolesti, jakou v té chvíli cítila, se vyrovnalo pouze zahanbení z toho, že strávila deset let ve vztahu se sociopatem a celou tu dobu o tom neměla ani tušení. Koneckonců měla být na rozpoznávání takových lidí odbornice.

Jessie znovu změnila taktiku s nadějí, že jí ostudu z hlavy zaženou údery loktem do oblasti, kde by měl útočník čelist. Ramena jí začínala ostře protestovat, ona však dál bušila do pytle s vědomím, že její mozek bude brzy příliš zmožený na to, aby se stresoval.

Tuto svou část—fyzicky drsnou—rozhodně nečekala, že v sobě u FBI objeví. Navzdory běžné počáteční nervozitě měla předtuchu, že po akademické stránce si povede dobře. Přece jen strávila poslední tři roky v podobném prostředí, ponořená do kriminální psychologie.

A měla pravdu. Hodiny práva, forenzních věd a terorismu pro ni byly snadné. I v semináři behaviorálních věd, ve kterých se bála, že bude nervózní, protože je vedli její hrdinové, jí to šlo samo od sebe. Nejvíce se ovšem překvapila v hodinách fyzické zdatnosti a zejména při lekcích sebeobrany.

Její instruktoři jí ukázali, že při svých téměř sto osmdesáti centimetrech a pětašedesáti kilogramech má dostatečné tělesné proporce na to, aby se postavila většině pachatelů, bude-li na to správně připravena. V zápase tělo na tělo se samozřejmě nikdy nevyrovná žádné veteránce ze speciálních jednotek, jako je Kat Gentryová. Z programu však vycházela se sebevědomím, že se ve většině situací dovede ubránit.

Jessie ze sebe strhla rukavice a přesunula se na běžecký pás. Letmý pohled na hodiny jí prozradil, že bude osm. Usoudila, že svižný osmikilometrový běh by ji měl dostatečně zdolat, aby si dnes mohla užít bezesný spánek. To pro ni byla priorita; zítra se totiž vrací do práce, kde jí všichni její kolegové dají nepochybně zabrat v očekávání, že je z ní teď nějaká FBI superhrdinka.

Nastavila si čas na čtyřicet minut, aby se donutila uběhnout celých osm kilometrů tempem kilometr za pět minut. Pak si zhlasila hudbu ve sluchátkách. Zatímco se z nich začalo linout prvních pár vteřin Sealovy písničky „Killer“, Jessiina mysl se vyprázdnila a ona se soustředila pouze na úkol před sebou. Ani ji nenapadlo pozastavit se nad názvem písničky a jaké osobní vzpomínky by to mohlo vyvolat. Existoval pro ni jen rytmus a její nohy, jež v harmonii s ním dopadaly na pás. V té chvíli se Jessie Huntová přiblížila klidu natolik, nakolik to pro ni jen bylo možné.

Kapitola osmá

Eliza Longworthová spěchala k Pennyiným vchodovým dveřím, jak nejrychleji to dokázala. Bylo skoro osm hodin ráno a jejich cvičitelka jógy zpravidla přijížděla právě tou dobou.

Většinu noci probděla. Terpve za prvního světla měla dojem, že ví, co musí udělat. Jakmile se tak rozhodla, ucítila Eliza, jak jí padá kámen ze srdce.

Poslala Penny zprávu, v níž jí oznamovala, že měla za tu dlouhou noc spoustu času na přemýšlení a přehodnocení, zda se s ukončením jejich přátelství příliš neunáhlila. Měly by na tu lekci jógy přece jen zajít. A pak, až jejich cvičitelka Beth odejde, můžou se pokusit najít způsob, jak to mezi sebou urovnat.

Penny neodpověděla, to však Elize nebránilo se za ní stejně vydat. Sotva dorazila ke dveřím, uviděla, jak po dlouhé vinuté cestě přijíždí Beth a zamávala na ni.

„Penny!“ zakřičela a zaklepala na dveře. „Je tady Beth. Platí pořád naše jóga?“

Nedostalo se jí žádné odpovědi, a tak zazvonila na zvonek a zamávala rukama před kamerou.

„Penny, můžu dál? Měly bychom si na vteřinku promluvit, než se objeví Beth.“

Stále se neozývala žádná odpověď a Beth už od domu dělilo posledních sto metrů, rozhodla se proto jít dovnitř. Věděla, kde je schovaný záložní klíč, stejně však nejdřív zkusila dveře otevřít. Byly odemčené. Vešla do domu a dveře nechala otevřené pro Beth.

„Penny,“ zavolala. „Nechalas odemknuté dveře. Beth už parkuje. Dostalas moji textovku? Mohly bychom si na chvilku promluvit v soukromí, než začneme?“

Vešla do vstupní haly a čekala. Pořád ani slovo. Přešla do obývacího pokoje, kde obvykle cvičily jógu. I zde bylo prázdno. Zrovna se chystala zkontrolovat kuchyň, když vtom dorazila Beth.

„Dámy, jsem tady!“ ohlásila se od vchodových dveří.

„Ahoj, Beth,“ pozdravila se Eliza a otočila se, aby ji přivítala. „Dveře byly odemčené, ale Penny neodpovídá. Nevím, co se děje. Možná zaspala nebo je v koupelně nebo tak něco. Zajdu se podívat nahoru, jestli si mezitím chceš dát něco k pití. Určitě to bude jen minutka.“

„Žádný problém,“ prohlásila Beth. „Zákaznice, u které jsem měla být v devět třicet, stejně odřekla, tak nikam nespěchám. Klidně jí řekni, ať si dá na čas.“

„Dobře,“ přikývla Eliza a vydala se po schodech nahoru. „Za chvilku budem zpátky.“

Došlo zhruba do poloviny prvního schodiště, když ji napadlo, jestli neměla jet výtahem. Hlavní ložnice se nacházela ve třetím patře a takové dlouhé šplhání ji nijak nelákalo. Než si to stihla pořádně rozmyslet, uslyšla z přízemí jekot.

„Co se stalo?“ zakřičela a přitom už se otáčela a spěšně se vracela dolů.

„Rychle!“ volala Beth. „Dobrý Bože, pospěš si!“

Její hlas přicházel z kuchyně. Jen co dorazila na konec schodiště, Eliza se rozběhla, prohnala se obývacím pokojem a zabočila za roh.

Na kuchyňské podlaze ze španělských dlaždic ležela v obrovské kaluži krve Penny. Oči měla ztuhle otevřené vyděšením a tělo zkroucené v jakési hrůzné smrtelné křeči.