Jessie byla tak rozrušená, že cestou ze školy zavolala Kylovi, i když věděla, že je přes den vždycky šíleně zaneprázdněný a telefon skoro nikdy nezvedá. Potvrdilo se jí to i tentokrát, nemohla si však pomoct a nechala mu aspoň zprávu v hlasové schránce.
„Ahoj, zlato,“ řekla po pípnutí. „Jen jsem ti chtěla říct, že můj první den ve škole byl naprosto skvělý. Profesor je trochu oříšek, ale myslím, že spolu budeme vycházet. A vypadá to, že snad brzy začnu své praktikum. Jestli vše půjde tak, jak má, možná už tento týden. Popravdě se mi z toho trochu točí hlava. Doufám, že máš taky skvělý den. Říkala jsem si, že bych pro nás dnes večer mohla uvařit speciální večeři, zvlášť když jsme teď konečně zjistili, ve které krabici máme hrnce a pánve. Dej mi vědět, v kolik budeš doma, a já nám nachystám něco dobrého. Můžeme si k tomu otevřít jednu z těch lahví vína, co máme odloženou, a možná i začít pracovat na rozšiřování naší malé rodinky. Tak zatím, uslyšíme se později. Miluju tě.“
Cestou domů se zastavila v Bristol Farms a koupila pár okounů, aby je nadila a upekla na večeři. Podařilo se jí najít také pěknou brokolici, přihodila ji tedy do košíku. Když už mířila k pokladně, všimla si ještě nových brambor, a tak je rovněž přibrala.
Byla v pokušení koupit i nějaký hříšný moučník, ale věděla, že Kyle si dává pořádně do těla a ani by se ho nedotkl. V mrazáku byla navíc pořád trocha italského sorbetu, a to bude bohatě stačit. Než odešla od pokladny, měla už v hlavě rozvržené celé menu.
Jessie hleděla na nedotčené talíře s jídlem, které ležely na jídelním stole, a pak se potřetí za posledních pět minut podívala na telefon. Bylo 19:13 a Kyle se pořád neozval.
Napsal jí hned chvilku po tom, co mu nechala zprávu v hlasové schránce. Večeře prý zní skvěle a doma by měl být kolem 18:30. Mezitím už však uběhlo téměř pětačtyřicet minut a on stále nikde. A co hůř, ani o sobě nedal vědět.
Všechno nachystala tak, aby na něj teplá večeře čekala na prostřeném stole v 18:45, to kdyby měl náhodou trochu zpoždění. Jenže Kyle se neukázal. Dvakrát mu poslala zprávu a jednou mu mezitím v hlasové schránce nechala vzkaz. Ani tak od něj ale od té původní zprávy nic neslyšela. Teď byla ryba na stole víceméně studená a zírala na ni lhostejným pohledem.
V 19:21 konečně zavolal. Podle hluku v pozadí poznala, ještě než promluvil, že je v baru.
„Ahoj, Jess,“ křičel, aby ho bylo přes hudbu slyšet. „Promiň, že volám tak pozdě. Jak se máš?“
„Bála jsem se o tebe,“ řekla a snažila se, aby z jejího hlasu nepoznal, jak je otrávená.
„Jé, promiň,“ odpověděl, příliš lítosti v tom však nezaznívalo. „Nechtěl jsem, aby ses strachovala. Něco mi do toho na poslední chvíli vlezlo. Kolem šesté mi zavolal Teddy, aby mi řekl, že má pro mě pár dalších potenciálních klientů. Zeptal se mě, jestli se s nimi můžu sejít v jednom baru v přístavu, Sharkie’s se to tu jmenuje. Řekl jsem si, že si jako nováček v kanceláři nemůžu dovolit takové příležitosti propásnout, chápeš?“
„Tos mi nemohl zavolat a dát mi vědět?“
„Moje chyba,“ křičel. „Všechno to bylo tak narychlo, že mi to nějak vypadlo. Teprve teď se mi podařilo se odplížit a zavolat ti…“
„Uvařila jsem obrovskou večeři, Kyle. Chtěli jsme dnes večer oslavovat, pamatuješ? Otevřela jsem láhev vína za sto dolarů. Měl to být romantický večer.“
„Já vím,“ řekl. „Ale já se z tohohle nemohl vymluvit. Myslím, že se mi povede oba Teddyho kamarády ulovit jako klienty. A až se vrátím domů, klidně se pořád můžeme pokusit o miminko.“
Jessie se zhluboka nadechla, aby se jí při odpovědi podařilo udržet klidný hlas.
„Až se vrátíš, bude už pozdě,“ namítla. „Já budu unavená a ty napůl opilý. Tak jsem si to úplně nepředstavovala.“
„Poslyš, Jessie. Omlouvám se, že jsem nezavolal. Ale to chceš, abych takovou příležitost jen tak zahodil? Já tady jen nepopíjím. Dělám byznys a přitom se snažím udělat si pár nových přátel. To mi budeš mít za zlé?“
„Asi teprve zjišťuju, jaké máš priority,“ odpověděla.
„Jessico, moje největší priorita jsi vždycky ty,“ trval na svém Kyle. „Jen se snažím všechno vybalancovat. Ale asi jsem to podělal. Slibuju, že budu doma do devíti, může být? Hodí se ti to do tvého časového plánu?“
Celou dobu zněl upřímně, až do poslední věty, z níž čišel sarkasmus. Emoční zeď, kterou mezi nimi Jessie postavila, se začínala pomalu bortit, dokud neuslyšela jeho poslední slova.
„Dělej si, co chceš,“ odpověděla ostře a zavěsila.
Postavila se a v zrcadle v jídelně zachytila záblesk svého odrazu. Měla na sobě modré saténové večerní šaty s hlubokým výstřihem. Na pravé straně měly dlouhý rozparek sahající až k horní části jejího stehna. Vlasy měla stažené v ležérním drdolu, jenž měla v úmyslu si po večeři rozpustit v rámci svádění. Podpatky, které měla na nohou, ji dělaly o dobrých pět centimetrů vyšší, takže s přehledem překonala sto osmdesát centimetrů.
Najednou jí to všechno přišlo tak směšné. Jako by hrála nějakou smutnou převlékací hru. Ve skutečnosti je však pořád jen další patetická žena v domácnosti, co netrpělivě čeká, až se jí domů vrátí muž a dá jejímu životu smysl.
Sebrala ze stolu talíře a odkráčela do kuchyně, kde vyhodila obě jídla do koše; celou rybu, všechno. Šaty si vysvlékla a vyměnila je za tepláky. Poté se vrátila do jídelny, z otevřené láhve vína Shiraz si nalila plnou sklenici a po cestě do obývacího pokoje z ní pořádně upila.
Plácla sebou na pohovku, zapnula televizi a uvelebila se ke sledování něčeho, co vypadalo jako maraton Života pod nulou, reality pořadu o lidech, jež dobrovolně žijí v odlehlých částech Aljašky. Obhajovala si to tím, že jí to aspoň pomůže si uvědomit, že jsou na světě lidé, kteří se mají mnohem hůře než ona, ve svém luxusním domě v jižní Kalifornii, s lahví drahého vína a sedmdesáti palcovou plochou televizí.
Zhruba kolem třetího dílu a v polovině láhve usnula.
Vzbudil ji Kyle, který jí jemně třásl za rameno. Jen co se na něj zamlženýma očima podívala, bylo jí jasné, že je napůl opilý.
„Kolik je hodin?“ zamumlala.
„Něco po jedenácté.“
„Já myslela, žes říkal, že budeš doma před devátou?“ zeptala se.
„Zdržel jsem se,“ řekl rozpačitě. „Poslyš, zlato. Já vím, že jsem měl zavolat dřív. To ode mě nebylo fér. Opravdu mě to mrzí.
„Fajn,“ odpověděla. V ústech měla sucho a bolela ji hlava.
Přejel jí prstem po paži.
„Rád bych ti to vynahradil,“ nabídl Kyle svůdně.
„Dnes ne, Kyle,“ odmítla a jak vstávala, setřásla ze sebe jeho ruku. „Nemám na to náladu. Ani trochu. Možná příště, až si nebudu připadat jako páté kolo u vozu. Jdu spát.“
Začala stoupat po schodech a i když měla nutkání otočit se, aby viděla, jak zareaguje, odolala a pokračovala nahoru bez dalšího slova. Kyle nic neřekl. Vlezla do postele, ani nezhasínala světlo. I přes sucho v ústech a bolest hlavy spala do minuty jako, když ji do vody hodí.
Utíkajíc temným lesem, Jessie cítila, jak jí obličej poškrábala pichlavá větev. Byla zima a ona věděla, že i když je bosá, dopadají její kroky na spadané suché listí pokrývající sníh příliš hlasitě; určitě je uslyší i on. Neměla však na výběr. Její jedinou nadějí bylo pokračovat v běhu a doufat, že ji nenajde.
Les ovšem moc dobře neznala a on ano. Utíkala poslepu, zcela ztracená, a snažila se najít jakýkoli povědomý orientační bod. Její maličké nohy byly příliš krátké. Věděla, že ji dohání. Slyšela jeho těžké kroky a ještě těžší oddechování. Nebylo se kam ukrýt.
Jessie se na posteli zprudka posadila a ještě po probuzení stihla zaslechnout svůj vlastní křik. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala a uvědomila si, že je ve své vlastní posteli ve Westport Beach a na sobě má stále to samé oblečení, ve kterém včera přiopile usnula.
Celé její tělo bylo zalité potem a dech měla zrychlený. Přísahala by, že slyší, jak jí v žilách proudí krev. Pozvedla ruku ke své levé tváři. Jizva, již po sobě větev zanechala tam pořád byla. Narozdíl od té delší, která se jí táhla podél klíční kosti, časem vybledla a víceméně se dala zakrýt make-upem. Jessie však stále poznala, kde vystupuje nad okolní kůži. Dokonce i teď v ní málem fyzicky cítila ostré bodnutí.
Letmo se podívala nalevo a viděla, že postel je prázdná. Věděla, že tam Kyle spal, protože po něm byl proležený polštář a prostěradlo pod ním bylo zmuchlané. Teď ale nikde nebyl. Poslouchala, jestli neuslyší žádný zvuk ze sprchy, v domě však panovalo naprosté ticho. Když se podívala na budík, zjistila, že je 7:45. Kyle bude na cestě do práce.
Pomalu vstala z postele a vydala se do koupelny. Snažila se přiom ze všech sil ignorovat pulzující bolest, která se jí usadila v hlavě. Po patnáctiminutové sprše, z níž polovinu strávila posazená na studených kachličkách, konečně usoudila, že je dostatečně připravená se obléct a sejít dolů. V kuchyni našla na snídaňovém pultu opřený vzkaz. Stálo na něm „Ještě jednou se omlouvám za včerejší večer. Rád bych to zkusil znovu, až budeš chtít. Miluju tě.“
Jessie si udělala kávu a ovesnou kaši, to jediné, co teď dokázala pozřít. Podařilo se jí sníst polovinu misky, zbytek vylila do koše a pak se přesunula do obývacího pokoje, kde na ni čekaly desítky neotevřených krabic.
Uvelebila se na pohovce s nůžkami v ruce, kávu si odložila na vedlejší stolek a přitáhla si k sobě první krabici. Nepřítomně procházela jednu krabici za druhou, odškrtávala si věci, které v nich našla, a myšlenky se jí přitom zatoulaly zpět k její diplomové práci o NRD.
Kdyby nebylo jejich hádky, Jessie by Kylovi skoro určitě pověděla nejen o nadcházejícím praktiku v léčebně, ale také o důsledcích její původní práce, včetně toho, jak ji vyslýchali. Porušila by tím svou dohodu o mlčenlivosti.
Kyle samozřejmě měl o celé záležitosti nejasné povědomí, protože se s ním o projektu několikrát bavila, když práci psala a dělala na ni průzkum. Nicméně Panel ji následně donutil odpřísáhnout mlčenlivost, a to i vůči manželovi.
Byl to zvláštní pocit, tajit tak zásadní část svého života před vlastním partnerem. Důrazně ji však přesvědčovali, že je to nezbytné. A on na ni, kromě několika obecných otázek, v této věci nijak zvlášť netlačil. Stačilo mu pár neurčitých odpovědí, a to pro ni v dané chvíli byla velká úleva.
Včera ovšem byla tak natěšená na to, co bude dělat—jak se podívá do psychiatrické léčebny pro zabijáky, – a tak nadšená, že byla připravena ho konečně do všeho zasvětit bez ohledu na zákaz a jeho důsledky. Pokud měla jejich hádka jeden pozitivní výsledek, byl to ten, že mu o ničem neřekla a neohrozila tak jejich budoucnost.
Jaká je to ale budoucnost, když se se svým manželem ani nemůžu podělit o svá tajemství? A když si on ani nevšimne, že nějaká mám?
Při této myšlence ji zasáhla vlna melancholie. Snažila se ji z hlavy vyhnat, ale nedokázala ji zaplašit.
Vyrušil ji zvonek u dveří. Podívala se na hodinky a uvědomila si, že už dobrých deset minut sedí na stejném místě, ztracená ve své rozmrzelosti, s rukama na neotevřené krabici.
Vstala a po cestě ke dveřím se s každým krokem snažila setřást ze sebe svou pochmurnou náladu. Když otevřela dveře, stála před ní Kimberly z domu přes ulici a na obličeji měla veselý úsměv. Jessie se pokusila ji napodobit.
„Ahoj, sousedko,“ pozdravila Kimberly nadšeně. „Jak jde vybalování?“
„Pomalu,“ přiznala Jessie. „Ale díky za optání. Jak se máš?“
„Dobře. Vlastně je u mě právě na návštěvě pár žen ze sousedství, přišly na kafe, tak jsem si říkala, jestli se k nám nechceš přidat.“
„Jistě,“ odpověděla Jessie, která byla ráda, že má záminku vypadnout na pár minut z domu.
Vzala si klíče, zamkla a přešla s Kimberly přes ulici. Jen co vešly, obrátily se k nim čtyři hlavy. Ani jeden obličej jí nepřipadal povědomý. Kimberly všechny představila a odvedla Jessie ke kávovaru.
„Nečekají od tebe, že si zapamatuješ jejich jména,“ pošeptala jí, zatímco jim plnila šálky. „Nemusíš si dělat starosti. Všechny si zažily, čím teď procházíš.“
„To je úleva,“ přiznala se Jessie. „Mám toho v posledních dnech v hlavě tolik, že si sotva pamatuji své vlastní jméno.“
„To je naprosto pochopitelné,“ prohlásila Kimberly. „Měla bych tě ovšem varovat, zmínila jsem před nimi celou tu záležitost s profilováním pro FBI, takže se tě na to možná budou vyptávat.
„Ale já nepracuji pro FBI. Ještě nemám ani titul.“
„Věř mi—na tom nezáleží. Všechny si myslí, že jsi Clarice Starlingová z masa a kostí. Moje plus/mínus skóre na poznámky o sériových vrazích je tři.“
„Sedíš s těmito lidmi ve stejné místnosti?“ ptala se jí žena jménem Caroline s vlasy tak dlouhými, že jí několik pramenů sahalo až po zadek.
„To záleží na pravidlech konkrétního zařízení,“ odpověděla Jessie. „Nikdy jsem ale ještě nikoho nevyslýchala, aniž by u toho byl zkušený profilující expert nebo vyšetřovatel, který sezení vedl.“
„Jsou sérioví vrazi tak chytří, jak bývají ve filmech?“ zeptala se váhavě nesmělá žena jménem Josette.
„Zatím jsem jich nevyslechla tolik, abych to mohla říct s jistotou,“ vysvětlila Jessie, „ale na základě literatury i mých osobních zkušeností, bych se přikláněla k tomu, že ne. Většina těchto mužů—protože se téměř vždy jedná o muže—není chytřejší než vy nebo já. Některým to dlouho prochází kvůli nedbalému vyšetřování. Některým se podaří vyhýbat se dopadení, protože si vybírají oběti, na kterých nikomu nezáleží—prostitutky, bezdomovce. V takových případech chvíli trvá, než si někdo všimne, že zmizeli. A někdy jen prostě mají štěstí. Jakmile dokončím školu, bude mou prací postarat se o to, aby už takové štěstí neměli.“
Ženy ji zdvořile zaplavovaly otázkami a skutečnost, že ještě ani nedokončila školu, je zjevně vůbec nezajímala.
„Nikdy jsi tedy zatím nevyřešila žádný skutečný případ?“ zeptala se jedna obzvlášť zvídavá žena jménem Joanne.
„Zatím ne. Technicky vzato jsem pořád studentka. Otevřené případy řeší profíci. A když už je o nich řeč, co děláte vy?“ zeptala se v naději, že přesune téma hovoru jinam.
„Já pracovala v marketingu,“ svěřila se Joanne. „Ale to bylo předtím, než se narodil Troy. Ten mě v posledních dnech udržuje v jednom kole. Sám o sobě mě zaměstnává na plný úvazek.“
„To se vsadím. Teď někde spí?“ zeptala se Jessie a rozhlížela se kolem.
„Nejspíš,“ řekla Joanne a podívala se na hodinky. „Brzy bude ale vstávat na svačinu. Je v jeslích.“
„Aha,“ hlesla Jessie a další otázku se pokoušela položit, co nejopatrněji to jen šlo. „Vždycky jsem si myslela, že většina dětí je v jeslích právě proto, že jejich mámy pracují.“
„To ano,“ přitakala Joanne. Očividně se jí to nijak nedotklo. „Jsou tam ale tak dobří, že jsem ho nemohla nezapsat. Nechodí tam každý den. Nicméně středy jsou náročné, a tak ho tam v tenhle den obvykle vodím. Uprostřed týdne to bývá těžké, viďte?“
Než stihla Jessie odpovědět, otevřely se dveře do garáže a do místnosti vešel statný třicátník s neposlušnými zrzavými vlasy.
„Morgane!“ zvolala Kimberly radostně. „Co děláš doma?“
„Zapomněl jsem ve studovně svou zprávu,“ odpověděl. „Za dvacet minut mám prezentaci, tak musím být hned zpátky.“
Morgan, zjevně Kimberlin manžel, vůbec nevypadal, že by ho nějak překvapilo, že mu v obýváku sedí půl tuctu žen. Propletl se mezi nimi a na všechny strany přitom trousil neurčité pozdravy, které měly patřit celé skupince. Joanne se naklonila k Jessie.
„Je to nějaký inženýr,“ prozradila jí potichu, jako kdyby to bylo tajemství.
„Pro koho pracuje? Pro nějakého zbrojařského dodavatele?“ zeptala se Jessie.
„Ne, pro jakési nemovitosti.“
Jessie nechápala, proč bylo třeba takové diskrétnosti, ale rozhodla se to nechat být. O chvíli později vpadl Morgan zpátky do obýváku a tentokrát měl v ruce tlustý stoh papírů.
„Rád jsem vás viděl, dámy,“ řekl. „Omlouvám se, že nemůžu zůstat. Kim, nezapomeň, že mám dnes večer tu věc v klubu, takže přijdu pozdě.“
„Dobře, zlato,“ opáčila jeho žena a utíkala za ním, aby si ještě stihla uzmout polibek, než jí vyběhne ze dveří.
Když odešel, vrátila se do obýváku, pořád rozrušená z nečekané návštěvy.
„Přísáham, že se pohybuje s takovou rozhodností, až by člověk řekl, že to on musí profilovat kriminálníky nebo tak něco.
Její poznámka vyvolala u skupinky vlnu chichotání. Jessie se usmívala, i když si nebyla jistá, co na tom bylo tak legračního.
O hodinu později byla opět ve svém vlastním obýváku a snažila se v sobě najít energii k otevření krabice, kterou měla před sebou. Zatímco opatrně přeřezávala lepící pásku, přehrávala si v hlavě celý kávový dýchánek. Bylo na něm něco divného. Nedokázala však přijít na to, co to přesně bylo.
Kimberly byla zlatíčko. Jessie ji měla upřímně ráda a oceňovala především její snahu pomoct nové holce v sousedství. I všechny ostatní ženy byly milé a příjemné, možná jen trochu nevýrazné. Na jejich vzájemném chování však bylo něco… záhadného, jako by všechny znaly nějaké společné tajemství, o němž Jessie neměla ani potuchy.
Jedna její část si říkala, že musí být paranoidní, jestli je z něčeho takového podezírá. Nebylo by to poprvé, kdy ukvapeně dospěla k nesprávným závěrům. Na druhé straně ji ale všichni její vyučující v programu forenzní psychologie na USC odjakživa chválili za její intuici. Nezdálo se, že by si mysleli, že je paranoidní, spíše ‚podezíravě zvědavá, jak to nazval jeden profesor. Tehdy to znělo jako kompliment.
Otevřela krabici a jako první z ní vytáhla zarámovanou fotografii z její svatby. Chvíli na ni hleděla a pozorovala šťastné výrazy na svém i Kylově obličeji. Po jejich boku stáli na obou stranách rodinní příslušníci, všichni stejně rozesmátí.
Zatímco očima přejížděla po lidech ve skupince, ucítila náhle, že v ní opět klíčí její předešlá melancholie. Její hrudník zachvátila úzkost. Snažila se připomenout si, že musí zhluboka dýchat, ale ať se nadechovala a vydechovala sebevíc, nijak ji to neuklidňovalo.
Nebyla si jistá, odkud se to v ní přesně bere—mohlo to být vzpomínkami, novým prostředím, hádkou s Kylem nebo tím vším dohromady? Tak či tak z toho plynula jedna zásadní skutečnost. Již to nadále nebyla schopná sama kontrolovat. Potřebovala si s někým promluvit. A i když ji začal přemáhat pocit akutního selhání, natáhla se pro telefon a vytočila číslo, o němž doufala, že už jej nikdy nebude muset použít.
О проекте
О подписке
Другие проекты