Три дня чтения в подарок
Зарегистрируйтесь и читайте бесплатно

Lakomec

Lakomec
Книга в данный момент недоступна
Оценка читателей

Jean Baptiste Poquelin (divadelním jménem Molière) narodil se v lednu 1622 v Paříži, studoval v kolleji clermontské a u Gassendiho, pak práva, načež vstoupil do společnosti kočujících herců. Brzy stal se ředitelem společnosti a procestoval za 12 roků skoro celou Francii, r. 1658 vrátil se do Paříže. Roku 1662 oženil se s Armandou Béjartovou, která mu lehkomyslností a nevěrností svou život ztrpčila. Herecká společnost jeho došla velké obliny u dvora i u obecenstva, avšak literární působení Molièrovo osobně mu získalo četných nepřátel v kruzích dvorních, literárních i církevních. Starosti různého druhu a utrpení podrývaly život jeho podlehl konečně prsní chorobě několik hodin po představení „Domnělého nemocného“, při němž dostal náhle chrlení krve dne 17. února 1673. Kněžstvo odepřelo mu církevní pohřeb. Teprve r. 1817 byly kosti jeho na hřbitov Pere Lachaise přeneseny. Akademie postavila poprsí jeho v své síni zasedací r. 1778, r. 1844 byl mu v ulici, kde zemřel (Rue de Richelieu), pomník postaven.

Molière byl výborný herec komický, jehož síla byla hlavně v nedostižné mimice. Jako člověk byl povahy vážné a spíš melancholické. Jako spisovatel veseloher vynikl bohatstvím námětů, hravostí obraznosti, hloubkou síly tvůrčí, zvláště v líčení povah, svrchovaným rozmarem a vtipem v aranžování scenerie i u vedení dialogu. Hluboká znalost člověka a tudíž velká životní moudrost, objektivnost v posuzování lidských vad a křehkostí, šleh ironie a satiry, za kterou se šklebí však ubohý, trpící člověk, povznášejí některé jeho hry po bok největším dílům dramatickým vůbec hned vedle Shakespeara. Společné měl s tímto zvlášť, že rád se opíral v své tvorbě o kusy starší, o předlohy méně cenné svých současníků nebo španělských, italských i antických předchůdců. Teprve v zpracování a v detailech propukla pravá geniálnost jeho víc než ve vymýšlení a tvoření plánů původních. Ve veselohrách a fraškách svých bičoval všecky zvrácenosti doby, faleš, nepřirozenost, pokrytectví, lakotu, lež, farizejství, směšné manýry žen i mužů neúprosně. Jeho postavy žijí plným životem a jsou typy nejen doby své, nýbrž celého člověčenstva. Umění scénické jest v jeho kusech podivuhodné, řeč vždy jasná, přesná, přirozená, rozmanitá a bohatá, vždy dle stavu hrajících osob rozlišená a pestrá.

Charakterní veselohra „Lakomec“ (L’Avare) byla sehrána poprvé 9. září 1668, látka k ní jest vzata z Plautovy veselohry Aulularia, ovšem jen ve hlavních obrysech, ale zcela s opačným zbarvením; kdežto u Plauta jest celek rozmarnou fraškou, zvedá se „Lakomec“ svým pochmurným zbarvením z rámce veselohry k úchvatné výši tragické. Goethe hru neobyčejně cenil (viz rozmluvy jeho s Eckermannem, únor 1825). Komposicí jsa slabší a dějem chudší než jiné klassické veselohry Molièrovy, vyniká „Lakomec“ hlavně mistrovskou kresbou Harpagona, titulní figury kusu, která jest vedle životní své pravdivosti též parádním výkonem hereckým. V první době dobyl „Lakomec“ doma úspěchu pouze čestného, teprve v dobách pozdějších ožil výtečnými výkony různých herců, tak že je dnes jednou z nejpopulárnějších her v repertoiru Molièrově.

U nás, jak známo, dobyl si výborný náš charakterní umělec a komik Jindřich Mošna provedením „Lakomce“ v Praze i po venkově skvělých laurův a hlavně jeho výkonu děkuje hra u nás svou stálou přitažlivost vrstev nejširších.

Překlad tento napsán byl v letech osmdesátých; dnes byl znovu prohlednut a opraven.

V Praze 20. dubna 1899.

Jar. Vrchlický.